Ing. Zita Valentová

Říká se, že pro učitele je úspěch, když má alespoň jednoho lepšího žáka, než je sám. Tak to už se mi stalo. Je také radost, když naši žáci pokračují tady u vás ve škole, jsme rádi, že máme úspěšné studenty. Ale je taky příjemné, když se povede maturita, když tam studenti hezky mluví i těmi větami, kterými mluvíme my učitelé– to je fakt krása. Ale to se povede tak v pěti procentech případů. Záleží totiž i na tom, jak se která třída sejde. Když jsem nastoupila do školy, tak jsem měla první třídu vynikající, to mě naladilo, druhá už ale byla slabší, no a časem si uvědomíte, že to moc neovlivníte. Nemyslím si, že by dnešní děti byly špatné, společnost je někam vede, tak holt se s tím nějak musíme vypořádat. Spíš mi přijde, že na ně v tomhle věku už moc nedohlížejí rodiče. Ve srovnání s minulostí se to hrozně změnilo. Já kdybych přinesla v dětství domů poznámku, rodiče by mě přetrhli, teď už to tak není – což je další aspekt. Často se mi stane, že si děti potřebují povídat, že ve škole trávíme čas pokusy i tím, že si povídáme o všem možném. Jsou případy, kdy se děti opravdu musí postarat samy o sebe, a to je pro ně opravdu náročné.

Co vedlo vás na chemii a proč ji volí dnešní děti?
Já jsem měla chemii jenom rok – v osmičce, když jsem končila základku; devátá třída nebyla povinná. Ale měla jsem paní učitelku, která také absolvovala VŠCHT, zorganizovala chemický kroužek, pěstovali jsme krystaly, poprvé zapálili líh, měli jsme chemickou zahrádku – to stačilo na to, že je ze mě chemik. Hodně záleží na učiteli. Sice jsem ještě váhala, zda půjdu na Křemencárnu nebo na zubní laborantku, ale nakonec zvítězila čistá chemie. Bála jsem se přijímaček – dělaly se z češtiny a matematiky, to nebylo jako dneska, když jsou děti přijaté všude, kam se přihlásí a ještě k tomu dostanou čokoládu…  Nicméně k nám jdou tak ze 60 procent děti, které chemie baví. Zbytek je buď ovlivněný rodinou, nebo vsadí na náhodu. My děláme hodně propagačních akcí a dětem, které se třeba přijdou podívat na výstavu Schola Pragensis, se líbí barvičky, plamínky. Myslím, že tohle v lidech pořád je, takovéhle věci je prostě uchvátí. Na druhou stranu vím, že řadu dětí před rozhodnutím jít k nám na školu odrazuje obtížnost, vědí, že je u nás fyzika, matematika a chemie, ale ještě ke všemu třeba dějepis, o němž si myslí, že už ho mít nebudou…

S čím jste se potýkala vy, když jste nastoupila na chemickou průmyslovku?
Ze začátku jsem z toho byla úplně zelená, ale postupně se to zlepšilo. On opravdu ten přechod z iluze krásných pokusů k hodinám o bezpečnosti práce, těžké matematiky, ale i strašné češtiny a dějepisu byl šok. Nakonec jsem to zvládla a rozhodla se, že budu v chemii pokračovat na VŠCHT . Dělaly se sem obtížné přijímačky a i když jsem měla dobré známky, měla jsem obavy, zda to vyjde. Až tady jsem ale zjistila, jaký jsem měla z průmyslovky dobrý základ. I když jsem na to málem doplatila, matematiku 1 jsem zvládla hravě a nabyla jsem dojmu, že všechno umím a na „dvojku“ už nemusím ani chodit. Dala mi pak hodně zabrat. Převaha lidí z průmyslovky v práci v laboratořích je i dnes, i když jsme na počtu hodin u nás museli trochu ubrat. Za mých časů jsme absolvovali za čtyři roky školy tak 500 hodin v laboratoři, to už muselo být někde vidět, kolegové z gymnázií se někdy do laboratoře vůbec ani nepodívali... Dneska už nejsou peníze, některé chemikálie se navíc nesmí používat, ale děti to prostě nejvíc baví, tak se snažíme jim v laboratoři umožnit maximum.

Což na druhou stranu ale musí děti přitahovat…
Laboratoř je prostě krása. Já si tam i sama mnohé zkouším a pak máme pořád studenty, kteří přijdou a řeknou: „Paní profesorko, já jsem si něco našel a vytiskl, mohli bychom to zkusit?“ Tak zkoušíme v rámci možností všecko. Vařili jsme třeba ve škole koncentrovanou kyselinu dusičnou… Někdy jim sice řeknu, že to nejde nebo že je to moc drahé, ale většinou se do toho pustíme. Na to jsou studenti mezi 16 – 17 lety nejlepší, jsou totiž opravdu nadšení. Já mám experimentální část chemie na výuce nejradši. Teď máme také sraz s kluky, kteří něco chtějí zkusit, oni mi pak na oplátku ve škole něco pomůžou, třeba uklidit.
Teď ještě učím fyzikální chemii a musím říci, že to je pro mě taková královna chemie. Navíc s podklady z VŠCHT např. od paní Malijevské to je nádhera. Teď tam mám kluka, který je do fyzikální chemie opravdu nadšený a leccos zkoušíme. Občas také zjistíme, že co se v některých pramenech uvádí, vůbec není pravda.

O vás je známo, že jste velký propagátor chemie. Jak jste se k tomu dostala?
Když byl předloni Mezinárodní rok chemie, tak mě náš pan ředitel oslovil s tím, že v tom mám zkušenosti… Já jsem dlouhá léta – vlastně od 18 let - pracovala s dětmi, organizovala letní tábory, a když má člověk za sebou 30 let takových aktivit… Ať byl Pionýr, jaký byl, tak na tyhle věci to nebylo špatné, hrála se spousta her, ať se to jmenovalo, jak se to jmenovalo. Děti, které s námi jezdily v začátcích, už nám dnes pomáhají jako vedoucí, teď už s námi jezdí jenom děti známých. Řada z nich – zřejmě ovlivněna mým šílenstvím – vystudovala chemii, dokonce i VŠCHT. Děti to baví a mě zase baví vymýšlet hry a soutěže. Vařili jsme různé lektvary z bylinek, ukazovala jsem jim, co ukáže čidlo, když se dá do ohně, a spoustu dalších věcí. Děti se dají nadchnout a když přijdou k experimentu, opravdu je naláká. 
Postupem let jsem se víc soustředila na chemii i mimo letní tábory. S jedním svým kamarádem, který dělá ruční sklo, jsme udělali takzvanou alchymistickou dílnu a vyrazili jsme na jeden řemeslný trh. Od té doby mi lidé telefonovali, zda bychom nepřijeli do školy nebo na nějakou akci. Pak přišel jeden pán, který spolupracuje s Čtyřlístkem a připravili jsme ve spolupráci s dalšími nadšenci Myšpulínovu laboratoř. V roce chemie se podepsala smlouva s obchodním řetězcem a jezdili jsme po různých městech a předváděli tak 4 – 5 pokusů. V obchodním centru je to vždycky hrůza, ale vidělo to hodně lidí. Byli nadšení, kolem chodily postavy ze Čtyřlístku. Pro mě osobně byl Myšpulín dokonalý chemik. Dokonce jsem kdysi četla jakési pojednání, že existuje rozbor, který o lidech leccos napoví podle toho, jakou postavičku Čtyřlístku mají v oblibě. U nás ve škole, když se o tom bavíme, mají všichni rádi Myšpulína.

Kolik studentů vám za ta léta obrazně řečeno „prošlo rukama“?
To jste mě dostala… Každý rok odmaturují dvě až tři třídy po 20 lidech, teď u nás ale otevíráme čtyři třídy, to vám sem pošleme lidí za čtyři roky…Pak mám na starosti SOČ a podobné soutěže, to je skoro taky třída, ale ta když se podaří, je to moc pěkné. Pár stovek absolventů by to bylo…
Občas se samozřejmě najde někdo, koho to zjevně nebaví. Horší je – ale to je trochu jiný problém – že jak děti odcházejí na víceletá gymnázia, uvědomuji si, že k nám jdou také děti, které na studium zjevně nestačí. Ale mnozí z nich pílí a nadšením dokáží strašně moc. Možná jsou takoví na tom líp, než génius, který se na všechno vykašle. Někdy se proberou až na vysoké škole – hlavně kluci. Vím to na příkladu svých spolužáků, na střední se flákali a dneska jsou tady z nich docenti. Na střední škole je pořád někdo popoháněl, na vysoké už jsou sami za sebe, buď budou makat, nebo mají smůlu.
Na druhou stranu, někteří rodiče tlačí děti do něčeho, co nemá smysl – třeba do maturity. Já sama jsem horko těžko hledala pro syna obor bez maturity. K čemu to je? Podle mě je lepší mít výuční list, zkusit maturitu pak může vždycky. Státní maturita je z tohoto pohledu neštěstí, na některých školách jim to nadiktují… Jaký to má smysl? Všechno je v lidech.