Historie Vysoké školy chemicko-technologické v Praze navazuje na nejranější počátky výuky chemie v českých zemích.
Od počátků alchymie
Po založení pražské univerzity Karlem IV. v roce 1348 byly na fakultě svobodných umění (později filozofické fakultě) vyučovány z přírodních věd především matematika a astronomie, a také základní poznatky alchymie.
Více o alchymii
Ve 4. stol. n. l. se v řečtině objevil termín „chymeia“, pro označení systematické pokusné činnosti s přírodními látkami. Původ tohoto slova není zcela jasný, podle jedné z verzí pochází z egyptské Alexandrie, kde k této činnosti prokazatelně docházelo již od 2. století n.l. Cílem alchymie, jak bylo později toto zkoumání nazýváno, byla přeměna (transmutace) běžných kovů na zlato a snaha o prodloužení života (elixír mládí). Po celou dobu byla alchymie provázána s astrologií, své receptury vyjadřovala prostřednictvím podobenství a mýtů. Přesto alchymistům vděčíme za vypracování dodnes běžně užívaných metod izolace látek (sublimace, destilace, krystalizace) a za objev řady látek. Již okolo roku 1200 znali alchymisté řadu prvků (síru, uhlík, měď, železo, cín, rtuť, stříbro, zlato a zřejmě i další), základní kyseliny, např. kyselinu sírovou (aqua vitriolis), kyselinu chlorovodíkovou (aqua salis), kyselinu dusičnou (aqua fortis) a lučavku královskou (aqua regia), dále jejich některé soli (kamenec, salmiak) a další látky (např. borax). Vrcholu dosáhla alchymie ve středověku, již v 16. století začala být postupně nahrazována vědeckým přístupem ke studiu látek a jejich reakcím, chemií. Ještě v polovině 17. století však vedla alchymictická snaha po izolaci kamene mudrců z moči k objevu fosforu. Alchymii lze považovat za předchůdkyni chemie.
V 15. a 16. století se od alchymie oddělily směry empirických, tedy pro společnost přímo využitelných, postupů. V zemích Koruny české shrnul Georgius Agricola v první polovině 16. stol. své zkušenosti z hornictví a hutnictví v díle De re metallica libria k alchymistům se stavěl velmi kriticky. Ještě na přelomu 16. a 17. století však na dvoře Rudolfa II. působila řada alchymistů, z nichž někteří nepochybně sledovali především zištné cíle. Z dnešního pohledu si však alchymie zaslouží naši úctu.
V jezuitském područí byla výuka přírodních věd na Karlo-Ferdinandově univerzitě potlačena. Výjimkou byl Jan Marek Marci, profesor lékařství a osobní lékař císařů Ferdinanda III. a Leopolda I.
Teprve koncem 18. století byla při osvícenských reformách a po přechodu university pod státní správu zavedena výuka lékařů s důrazem na studium přírodních věd.
Rozvoj manufaktur a počátky průmyslu v českých zemích ve druhé polovině 18. století vyvolaly potřebu založení dalšího vysokého učení, pražské polytechniky. Již v roce 1707 byla v Praze založena Česká stavovská inženýrská škola. Na základě projektu Františka Josefa Gerstnera, který vycházel z modelu pařížské polytechniky, byla v roce 1806 přeměněna na Český stavovský polytechnický ústav, pražskou polytechniku. Pražská polytechnika se původně skládala z matematického a chemického oddělení a od svého založení až do roku 1870 sídlila v budově Svatováclavského semináře v dnešní Husově ulici. V průběhu 19. století se chemie stala významným odvětvím na pražské univerzitě.
Výuka chemie na pražské polytechnice
Počátkem roku 1803 podepsal císař František II. zakládací spisy pražské polytechniky (nazvané Královské stavovské technické učiliště), na které byla po období příprav dne 10.11.1806 slavnostně zahájena výuka ve dvou odděleních, matematickém a chemickém. Vysoká škola chemicko-technologická v Praze je přímou pokračovatelkou tohoto chemického oddělení pražské polytechniky.
Na chemickém oddělení byla vyučována všeobecná chemie, ale i chemie praktická, zaměřená na nejdůležitější české průmyslové obory, tj. sklářství, železářství a běličství a barvířství pro potřeby textilního průmyslu.
Vzrůstající poptávka po znalostech o surovinách sklářského a železářského průmyslu byla podnětem k založení mineralogického oboru, který od poloviny 19. století vychovával i geologické odborníky pro rozsáhlé stavby silnic a železnic. První profesor mineralogie na pražské polytechnice František Xaver Maxmilián Zippe zde založil v první polovině 19. století mineralogickou sbírku, kterou pečlivě doplňovaly generace učitelů. Tato sbírka, nyní umístěná na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, je po sbírce Národního muzea druhou nejcennější kolekcí minerálů v České republice.
Významní profesoři působící na pražské polytechnice byli např. Karl Augustin Neumann, Josef Steimann, Karel Napoleon Balling, Jan Staněk, Vojtěch Šafařík, Bohuslav Raýman, Emil Votoček.
Na přelomu 19. a 20. století již byly na chemickém oboru pražské polytechniky vyučovány anorganická, organická, analytická a fyzikální chemie, včetně rozsáhlých laboratorních cvičení, a dále chemie technická v řadě zaměření a s laboratorní výukou, např. v analýze minerálů, technickém rozboru plynů a cukrovarnické analýze.
Prostorová náročnost laboratorní výuky si vynutila postavení zvláštní budovy pro chemický odbor v Trojanově ulici, ve které byla v roce 1911 zahájena výuka.
Výuka chemie na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství
Při reorganizaci pražské polytechniky v roce 1920 vznikla z jejího chemického odboru Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI) jako jedna ze sedmi vysokých škol v rámci Českého vysokého učení technického.
Vůdčí osobností na vzniklé škole byl profesor Emil Votoček. Za jeho působení vyrostla na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství řada významných chemiků, např. Otakar Quadrat, Rudolf Lukeša další. Současné české veřejnosti je nejznámější profesor Otto Wichterle, objevitel kontaktních čoček.
V roce 1928 absolvoval Vysokou školu chemicko-technologického inženýrství Vladimír Prelog, který zde v dalších letech získal i doktorát. Jako profesor ETH v Curychu se v roce 1975 stal nositelem Nobelovy ceny za chemii, kterou byl oceněn jeho příspěvek ke stereochemii organických molekul a poznání jejich reakcí.
Vysoká škola chemicko-technologická v Praze se hlásí k odkazu profesora Votočka a jeho jménem nazvala nejvyšší ocenění pro vynikající studenty postgraduálního studia, tzv. Votočkovo stipendium. Mimořádným vědeckým osobnostem v oblasti chemie a chemické technologie uděluje VŠCHT Praha jako nejvyšší ocenění Votočkovu medaili.
Dne 21. června 1925 byl za účasti prezidenta T. G. Masaryka položen základní kámen ke stavbě první budovy zamýšleného areálu budov ČVUT v Dejvicích, který měl architektonicky ladit s touto moderní a esteticky působivou čtvrtí. První budova byla určena Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství a slouží jako hlavní budova dodnes (dnes označena jako budova A). Výuka v ní byla zahájena v roce 1933. Výstavba dalších budov narážela na finanční problémy. V roce 1937 byla dokončena druhá budova (dnes označena jako budova B).
V roce 1952 byla Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství vládním nařízením vyčleněna ze svazku ČVUT a rozdělena na několik fakult. K 1. září 1952 je vydána zakládací listina nové vysoké školy. Vzniklá Vysoká škola chemická v Praze měla nejprve tři fakulty:
- Fakultu anorganické technologie,
- Fakultu organické technologie,
- Fakultu potravinářské technologie.
O rok později se vládním nařízením změnil název školy na dnešní podobu jména – Vysoká škola chemicko-technologická v Praze. Ve stejném roce (1953) byla připojena i čtvrtá fakulta:
Fakulta technologie paliv, která byla v roce 1959 přejmenována na Fakultu technologie paliv a vody. V roce 1960 byla založena Fakulta automatizace a ekonomiky.
Ve studijním programu nově zřízené školy byla posílena role matematického, fyzikálního a fyzikálně-chemického základu. Na konci šedesátých let došlo ke sloučení Fakulty anorganické technologie a Fakulty organické technologie na dnešní Fakultu chemické technologie, ke změnám názvů Fakulty potravinářské chemie na dnešní Fakultu potravinářské a biochemické technologie a Fakulty automatizace a ekonomiky na současnou Fakultu chemicko-inženýrskou. Fakulta technologie paliv a vody změnila v roce 1991 skladbu studijních oborů a také název na Fakultu technologie ochrany prostředí.