Ing. Jiří Tesař

Na naši schůzku v jedné pražské restauraci přišel skvěle vybaven – jedním přepychovým půllitrem autora Ronyho Plesla a obrovským pohárem, do něhož se vejde minimálně pět piv a který je určen spíš jako firemní dárek. Do půllitru si hned nechal nalít pivo a bylo jasné, že i obsluha je tím krásným mnohohranným pivním kouskem nadšena.

Inženýr Tesař patří ještě k těm studentům, kteří začínali studia na VŠCHT Praha v polovině osmdesátých let obecným společným úvodem, takže si až po dvou ročnících na fakultě chemické technologie vybral obor silikáty, specializaci sklo a vůbec toho nelituje. „Rád na to vzpomínám. Obecně mě vždycky více bavily přírodní vědy než humanitní, takže jsem se před maturitou rozhodoval mezi různými technickými obory. A když přišlo na konečné rozhodnutí, rozhodl jsem se pro VŠCHT Praha.“
Je velmi střízlivý logik, což k lidem technicky zaměřeným patří, jenže on měl už na studiích navíc ještě potřebu si všecko odvozovat, jinak občas narážel na problémy. „Co má logickou stavbu – matematika, fyzikální chemie, to jsem měl rád, to byly moje oblíbené předměty vždycky. Ale organika, která je založena na triviálních názvech a je v ní řada věcí jenom na zapamatování, aspoň tehdy se tak učila, byla pro mě značně složitější. Nejdou mi taky jazyky, sice si už dneska vystačím s němčinou, kde usilovně a stále navazuju na své školní znalosti a piluju je, ale angličtinu jsem bohužel nezvládl.“
Už v posledním ročníku bylo jasné, kam zamíří. Rodem z Jindřichova Hradce se rozhodl vrátit domů, ale nebylo to zdaleka jenom kvůli perspektivě zaměstnání a touze po docela obyčejném praktickém uplatnění. Po škole se oženil a nastoupil do skláren Český křišťál. „V základním závodě v Chlumu u Třeboně, ale i v dalších v okolí dělali olovnatý křišťál, jeden z nejkvalitnějších vůbec, jak 24procentní, tak 10procentní olovnatý, všecko ruční výroba. Začal jsem od základu jako mistr kmenárny, tedy tam, kde se suroviny míchají, poslední tři roky jsem dělal technického náměstka. Až praxe, až když je bývalý student postaven do života, tak ukáže, co v každém je. To, jak uplatní své teoretické znalosti z fakulty, je velmi individuální. Samozřejmě jsem se spoustu věcí musel učit, ale tím, jak jsem pracoval s chemikáliemi od samého začátku, myslím, že jsem spoustu vědomostí použil, hlavně z anorganiky, z procesů tavení, které byly v posledních semestrech na naší specializaci.“
Úplně nejtěžší bylo pro mladého absolventa jednat s lidmi, protože od samého začátku byl jako mistr ve vedoucí funkci a ve 30 letech se stal jako technický náměstek nejmladším členem vedení. „ Jde o to udělat si nějakou autoritu a naučit se v určitých oblastech dělat kompromisy. A autoritu si vybudujete, když budete zacházet se všemi stejně, pokud možno je spravedlivě hodnotit a přistupovat k podřízeným jako k rovnocenným partnerům. Dobře mě charakterizuje heslo, že já vyjdu s každým, ale s kým nevyjdu, s tím vyběhnu.“

V roce 2003 Crystalex a.s. uzavřeL závod Český křišťál Chlum u Třeboně bez náhrady stejně jako předtím závod Květná nebo huť v Karolince z podniku Moravské sklárny Květná. Ale to už pracuje inženýr Tesař několik let na Valašsku.
„V Crystalexu jsem strávil 10 let od roku 1989 do roku 1999 a cítil jsem, že to chce nějakou změnu. Navíc  došlo k určitým personálním změnám ve vedení společnosti, které – upřímně řečeno, pro mě nebyly moc akceptovatelné. Takže jsem vyhrál výběrové řízení na výrobního ředitele společnost BAG Vsetín - Bohemia Art Glass, kde se dělalo užitkové a umělecké sklo ručně, firma spolupracovala s předními sklářskými výtvarníky, zejména Jiřím Šuhajkem a  tehdy začínajícím Rony Pleslem. Práce nesmírně inspirativní, byla to opravdu dobrá nabídka, takže jsem změnil region jižní Čechy za Valašsko.“ 
Je zajímavé, že jak jsme malá země, tak se přeci jen některé regiony odlišují velmi výrazně. Jižní Čechy a Valašsko k nim zcela jistě patří. I to jak člověk zapadne do nového prostředí, jak se s ním sžije, má jistý vliv na jeho spokojenost. „Valaši jsou velmi upřímní, pokud něco cítí, tak to řeknou na rovinu, to mi vyhovovalo, takže jsem si mezi nimi zvykl a získal i jejich fiktivní „valašský pas“.  Působil jsem tam tři roky v pozici výrobního ředitele, firma patřila italským vlastníkům z firmy Barovier & Toso, což je jedna z nejstarších sklářských rodinných  firem na ostrově Murano v Benátkách. Jenže po třech letech činnosti přišli o odbytiště. V podstatě neuměli dobře prodat český křišťál, proto změnili výrobní sortiment, ale ten se na trhu neujal. Bylo jasné, že kapacitu, kterou v ČR koupili, nepotřebovali, ale je třeba říci, že provoz firmy řádně a bez dluhů ukončili. Nicméně pro všechny skláře i nás z vedení to znamenalo hledat si novou práci.“
Vzpomínka inženýra Tesaře na tu dobu není příliš veselá. „Situace byla složitá, ještě před ukončením činnosti naší firmy skončil Lares – Osvětlovací sklo a.s. Valašské Meziříčí, odkud část sklářů pocházela, zavřela huť ve sklárně Karolinka, takže mnoho sklářů od řemesla odešlo a hledali si jiné uplatnění. Někteří skončili na střední odborné škole sklářské jako mistři odborného výcviku. Jiní už naštěstí měli nárok na penzi a naopak, bohužel, mnozí měli takové zdravotní problémy, že už tu práci nemohli dělat, takže šli do invalidního důchodu.“
V takové situaci není nikomu dobře, ale člověk s ceněným vzděláním a manažerskými zkušenostmi hledá mnohem lépe práci než lidé méně kvalifikovaní. „Chtěl jsem zůstat v oboru, takže jsem odešel jako výrobní ředitel do Sklářské huti Libochovice. Sortiment tam byl sice trochu odlišný, bylo to lisované draselné sklo, automatická výroba, ale seznámil jsem se s dalším oborem užitkového skla. Nebylo to ruční, nebylo to umělecké, ale získal jsem jiné zkušenosti. Nešlo zdaleka o tak kreativní práci jako dříve, ale o to větší byl tlak na výkony, výsledky, odpady a podobné ekonomické ukazatele, které mohou citelně ovlivnit chod firmy.“ 
V Libochovicích strávil rok, ale protože stále bydlel na Vsetíně, tak z dojíždění nebyl nadšen ani on, ani rodina. Jeho další putování tedy nebylo zaviněné změnou majitele firmy či jejím uzavřením, ale touhou být blíž k domovu. „Naštěstí jsem dostal nabídku od tehdejší firmy Metal Znojmo, a.s, abych tam vybudoval menší sklářskou kapacitu na výrobu skleněných doplňků pro koupelny, koupelnové doplňky, to znamená mýdlenky, dávkovače na tekuté mýdlo a další podobný sortiment. Firma Metal Znojmo se posléze spojila s firmou Novaservis a jsou největším výrobcem a prodejcem těchto koupelnových doplňků a vodovodních baterií v ČR. Jednalo se o investiční činnost, což obnášelo naplánovat, naprojektovat a realizovat výstavbu sklářské minihutě na tyto doplňky včetně matovny. Tím jsem se dostal zase zpátky k chemii – k matování povrchu skla…  Minihuť v dnešní firmě Novaservis ve Znojmě jede do dneška. 
Za dva roky byl úkol splněn, Novaservis a její noví majitelé neplánovali rozšíření sklářské výroby, takže jsem po rozumné dohodě začal hledat nové uplatnění a vyhrál jsem výběrové řízení na ředitele Moravských skláren Květná u firmy SYNEX CZ a.s. se sídlem v Praze. V Květné  jsem v březnu 2006 nastoupil a působím zde do dnešních dnů. A věřím, že ještě dlouho, výsledky jsou uspokojivé, firma se po letech dostala ze ztráty, od roku 2006 jsme v zisku, takže já jsem pracovně spokojený a nemám důvod hledat změnu.“
Nedá mi to, abych se nezeptala, díky čemu vidí lepší zítřky českých skláren? Proč by lidé měli kupovat české sklo, když je tu záplava levného z Asie i východu? „Především musím říci, že to rozhodně nejsou čeští spotřebitelé, kteří se nám starají o existenci – 90 procent produkce exportujeme. Hledáme náročného cílového zákazníka -  takového, který žádá kvalitu, chce ruční výrobu a je ochoten za ni zaplatit. Velmi výrazně je to Rusko a země bývalého SSSR – Uzbekistán, Kazachstán, nemalá část zboží se vyváží do Itálie, Španělska, část do Skandinávie, ale máme dlouhodobé obchodní vztahy i s Japonskem.
Myslím, že nároky na sklo na našem stole obecně souvisí s životní úrovní v daném regionu a já věřím, že i v Česku se situace zlepší. Spousta lidí si například dneska už uvědomuje kulturu pití vína, tento trend pozorujeme ve všech evropských zemích. V Česku, které pomalu z piva přechází i k vínu, ta situace teprve nastane. Určitě dojde i ke zvýšení obratu na českém trhu vlivem stoupající životní úrovně.“
A vyznání nakonec: „Sklářství je zajímavý obor, zejména tedy ruční sklářství, všichni mí přátelé navštívili některou ze skláren, kde jsem působil. Je to velmi atraktivní a vděčný pohled na pracující skláře, jsou tam živly, oheň, voda, práce je to zajímavá a myslím, že ji obdivuje i spoustu dalších lidí. Když děláme dny otevřených dveří, exkurze, tak chceme veřejnost seznámit s tím, co to obnáší. Lidé by měli vidět, že cena, za kterou finální výrobek koupí, je opravdu vykoupená poctivou prací.“