Náhradní díly pro naše těla
Ing. Vladimír Stoy, CSc. pracoval u Wichterleho, na konci sedmdesátých let emigroval, prosadil se v USA a po letech se vrátil domů. Jeho podnik dnes úspěšně konkuruje světovým firmám s rozpočty na výzkum (v dolarech) nesrovnatelnými s těmi jeho (v korunách). Na otázku, co potřebuje člověk, aby se prosadil ve světě, odpovídá dost neočekávaně: „Optimismus.“
Vážně, pane inženýre, co musí člověk mít, aby obstál v konkurenci ve Spojených státech a ve světě vůbec?
Opravdu především optimismus, myslím si, že musí vidět věci v pozitivním světle, očekávat to nejlepší. Pravda je, že když se pak podívá zpátky, tak si říká, že kdyby to byl věděl, kam to vede, tak by se do toho nepouštěl. Ale když už se do toho pustí, musí to dotáhnout. Musí mít v sobě vůli něco udělat a soustředit se na věci, které chce udělat – na tu věc samotnou, určitě spíš než na peníze. Peníze by měly přijít jako důsledek, neměly by se chápat jako cíl. Myslím, že hodně lidí dělá tu chybu, že počítá příliš brzy, co jim co vynese. Přemýšlí, jakým způsobem si zařídit kariéru, aby se to nějakým způsobem vyplatilo. Člověku, který dělá svoji práci, přijdou peníze jako důsledek. Navíc, takový přístup – soustředit se na věc – je pravděpodobně daleko zábavnější.
Vy jste k polymerům přešel vlastně náhodou, ovlivněn zřejmě tím, že otec u Wichterleho pracoval...
Můj otec byl chemik, chemik byl dokonce i dědeček, takže já jsem k chemii tíhl docela přirozeně a neváhal jsem ani při volbě vysoké školy – šel jsem ale na chemické inženýrství. Zdálo se mi to náročnější na matematiku, která se mi v té době zalíbila. Ale nevydržel jsem tam, v posledním ročníku jsem přešel na polymerní technologii. Když jsem byl ve 3. ročníku, otevřela se totiž možnost jít k Wichterlemu. Zaváděl na Bílé hoře poloprovoz na výrobu kontaktních čoček. Táta u něj na ÚMCH vedl patentové oddělení. Měl jsem průmyslovku, pár semestrů tady a vyšlo to. Přešel jsem na dálkové studium a u čoček a hydrogelů jsem zůstal.
Jaký byl Wichterle jako šéf?
Výborný. Dělal si svoji práci, nepletl se do věcí ostatním, jen korigoval věci poznámkami a komentáři. Nikdy mě do ničeho nenutil, nechal mě, abych se rozhodl sám, co bych chtěl dělat – samozřejmě nad rámec svých běžných povinností.
Mně to období dalo strašně moc. Měl jsem tehdy dojem, že lidé v chemických oborech neměli zrovna velké sebevědomí. Většinou se snažili napodobit, co bylo někde jinde, kopírovat, aby se to mohlo vyrábět tady. Kdežto u Wichterleho si člověk mohl připadat, že je na špici vývoje. Je docela dobré si na to zvyknout, protože pak už člověk nechce dělat nic jiného, než se na této pozici udržovat. Kromě toho by každá práce měla mít teoretickou hloubku i praktický cíl. Rozhodně ne výzkum pro výzkum, ale za nějakým účelem. Wichterle byl první, kdo měl biomimetický přístup, napodoboval přírodu. Hydrogel byl v podstatě jeho pokus napodobit tkáň, potažmo rohovku. A měkká kontaktní čočka byla revoluční v tom smyslu, že ji viděl jako nástavec naší rohovky. Zatímco jiní, kteří dělali kontaktní čočky, to takto nevnímali. Každý odborník tehdy „věděl“, že kontaktní čočka musí být tvrdá, to dá přeci rozum. Tenhle přístup se táhne naším výzkumem do dneška.
Vy jste se na přelomu 70. a 80. let rozhodl emigrovat. Proč?
Tady to nebylo úplně tvrdé, jak občas slyším, když na to někteří lidé vzpomínají. Ve skutečnosti to tak úplně zlé nebylo. Uvědomil jsem si to hlavně tehdy, když jsem v Německu žádal o politický azyl a musel jsem odpovídat na konkrétní otázky, co špatného se mi stalo. Tak jsem slinil tužku a pokoušel se něco vymyslet, aby to nebyla naprostá lež, a přitom abych dostal politický azyl. Vedle mě tam byli lidé z různých zemí, kteří žádali stejně, ale byli opravdu nějak pronásledováni. Žili v takových podmínkách, o nichž se nám ani ve zlých snech nesnilo. Mojí touhou byla snaha zkusit to někde jinde, kopat tak říkajíc první ligu. Uzavření za železnou oponou byla největší chyba celého systému, spíš než nějaká finanční omezení, to nebylo tak důležité. Třeba Wichterle prohlašoval, že by nikdy neutekl, akorát snad kdyby na sto procent věděl, že bude příští den popraven. Všichni věděli, že kdyby byl odešel, byl by venku multimilionář, ale jemu to za to nestálo. Byl spokojen, že mohl dělat svou práci. Dělat tady dobrou práci, bylo možné – i tenkrát. Ale to uzavření mě odsud vyštvalo.
Měl jste ve Státech nějaké vytipované místo?
Měl, zdálo se, že společnost, která koupila hydrogely a licence na výrobu kontaktních čoček – já jsem byl jeden z vynálezců, jejichž patenty koupili, mě očekává s otevřenou náručí. Jenže mezitím tam přijel nějaký pan doktor z Polytechny (podnik zahraničního obchodu). Řekl jim, že pokud se mnou budou spolupracovat, tak s nimi budou mít potíže. Dali ode mne ruce pryč. Což byl pro mě v začátku problém, byl jsem chudý jak kostelní myš, měl jsem dvě děti a dva kufry. Nakonec jsem dostal místo u BASF, ve filiálce vyráběli pěnové polystyrény. Jako polymerní chemik jsem přišel do výzkumu, pracoval jsem tam dva či tři roky, mezitím jsem založil vlastní společnost na hydrogely, která existuje dodnes. Večer, po ránech a o víkendech jsme ji rozvíjeli, pak jsem odešel a od té doby jsem pro nikoho nepracoval…
Pak už jste nebyl chudý jak kostelní myš…
Taky jsem byl chudý jako kostelní myš; to, že člověk pracuje pro sebe, neznamená, že musí být nutně bohatý. Jde to nahoru dolů, zbohatl jsem, zchudl. Zchudl jsem, když jsem do něčeho investoval. Když chcete investovat do dalšího vývoje, potřebujete peníze. A když je do něčeho strčíte, tak je 50procentní pravděpodobnost, že o ně zase přijdete.
Někdy kolem roku 1993 vznikla společnost GelMed International s.r.o. (GMI) tam jsme začali vyrábět jeden produkt, který se vyráběl v USA, říkali jsme, že ho zkusíme vyrábět tady a vyvážet ho. V jiné verzi se vyrábí dosud. Společnost GMI se nyní jmenuje MEDICEM Technology s.r.o. a je součástí té velké skupiny MEDICEM Group B.V.. Od toho roku 1993 jsem sem začal dojíždět a rozjíždět aktivity.
Proč jste se vrátil?
Za prvé se mi tady líbí. V zásadě, když odhlédnem od některých věcí, tak kvalita života v Česku a v Evropě je lepší než v USA. Ale naivně jsem si myslel, že se vracím do prostředí, kde je technologie hodně rozvinutá. Když jsem odcházel, byla tu nejen Akademie věd, ale v resortních ústavech ministerstev byla řada lidí, kteří uměli spoustu věcí. A když jsem se vrátil, tak bylo všecko pryč. Resortní ústavy a společnosti byly prodány zahraničním firmám, nebo nedokázaly konkurovat na trhu, na to nebyly zvyklé. Byl to velmi smutný pohled. Takže jsme museli začít budovat sami potřebné technologické schopnosti.
Opravdu dokážete vyrábět „náhradní“ díly pro lidské tělo?
Není to taková fantazie, my už dnes děláme například čočky, já sám je mám už 11 let, jsem jeden z prvních, kdo tento model v očích má. Fungují dobře – vidím, řídím, čtu, všechno. Jinak náhrady z umělých hmot už nějakou dobu existují – kolena, klouby. Obtížnější jsou náhrady určitých konkrétních orgánů, které by je funkčně, plnohodnotně nahradily.
Když si dá člověk Vaše jméno či firmu do vyhledávače, objeví se mu také pojem „matrix“. Co je to?
Matrix neboli acelulární matrice – to je takový prostředek, který původně vyvinula dr. Matoušková a dr. Veselý na Ústavu molekulární genetiky tady přes park. Z prasečí kůže se vyjmou určité komponenty – hlavně buňky – a ponechá se tam mezibuněčná matrice. Původně se to vyvinulo tak, aby se daly pěstovat buňky v tkáňových kulturách, takové, které se jinak obtížně uměle pěstují. To byl první cíl, tenkrát přišla móda pěstovat umělou kůži, ale pak se to odchýlilo trochu jinak. Dnes to funguje tak, že místo aby se na tom vypěstovaly buňky a dalo se to na kůži, kde by buňky pokračovaly v růstu, tak se to jenom přiloží na ránu, kde to podporuje růst už existujících nativních buněk. Funguje to v podstatě jako bioreaktor a rána se zahojí daleko rychleji. Teď ještě děláme implantovatelnou verzi, která se použije pro vnitřní orgány, třeba pro břišní stěnu nebo vaginální dno. Vychází to z přírodního materiálu.
Patříte v některých oblastech ke světové špičce. Ve kterých? A na čem v současné době pracujete?
My jsme na špici ve třech oborech: tradičně je to jedna oblast gynekologie konkrétně dilatace a „zrání“ cervikálního kanálu třeba před porodem, pak tkáňová regenerace v oblasti léčby popálenin, a hlavně některé oblasti oftalmologické . Nejpopulárnější jsou hlavně čočky, to ,co je potřeba k vidění. Ale nejenom čočky, taky určité prostředky pro snížení nitroočního tlaku. Čočky jsou v zásadě teď velká vlna. Dříve bylo stárnutí normální – se všemi průvodními jevy. Když lidé přestávali vidět, bylo to normální, nějak se s tím smířili. Ale dneska to tak úplně není, nedostatek akomodace – vetchozrakost, což je trochu urážlivý pojem, tedy to, jak se postupem let „prodlužuje ruka“, lidem začíná vadit. A nechuť nosit brýle nebo čočky iniciovala vývoj akomodujících čoček, které by dokázaly nahradit všechny funkce původní oční čočky. My jsme asi jedni z neúspěšnějších, kdo podniká v tomto oboru. Mohu hrdě říci, že naši konkurenti jsou tak velcí, že to je neuvěřitelné.
Dál směřujeme v podstatě stejným směrem. Ono chvíli trvá, než něco uzraje. Člověk se naučí uvědomovat si jednu věc: Každý projekt nebo nápad, dokud není financovaný, dokud se na něj neseženou prostředky, prakticky neexistuje. To určitě znají vedoucí ústavů i vedoucí pracovníci tady ve škole, protože velkou část svého úsilí věnují jednáním o financování. A druhá část práce znamená sehnat lidi, kteří by to pro ně dělali. Pak zjistí, že jim bohužel už málo času zbývá na vlastní práci někde v laborce. To je osud.
Z pozice na špici – teď spíš z manažerského působení než v laboratoři – máte příjemný pocit?
Jako manažer ne, já jsem strašně bídný manažer, u nás ve firmě jsou jiní skuteční a dobří. Ale materiály, které děláme, děláme nejlepší na světě – ve svém oboru. A mám dojem, že jsme pořád dostatečně vepředu. Příroda je ještě trochu lepší, ale jenom ona.