Ing. Oldřich Reinbergr

Po promoci zamířil do cukrovaru v Litoli a tam prošel za sedm let různými funkcemi od laboratoře až po vedoucího výroby, z níž také odcházel v roce 1989 do Dobrovice. „V té počáteční fázi Litole jsem nejvíc využil praktické znalosti, které mi dala průmyslovka v Podskalské. Až později jsem si víc uvědomil, že až vysoká škola mě naučila určitému způsobu myšlení, i komunikaci, dala vyšší rozsah vzdělání, schopnosti analyticky myslet… To všechno jsem zužitkoval v další etapě, do níž jsem vstoupil vlastně svým příchodem do Dobrovice jako ředitel cukrovaru. “

„Dobrovice je nádherný cukrovar, je to nejstarší funkční cukrovar v Evropě, postavený v roce 1831, ale před dvaceti lety byl v bídném stavu. Dali jsme ve vedení dohromady partu mladých, stejně smýšlejících lidí a rozhodli se využít možnosti, které doba dávala a jít dopředu. Napřed jsme cukrovar vyčlenili ze státního podniku Kolínské cukrovary a začali fungovat samostatně jako státní podnik. Nad sebou jsme měli jenom ministerstvo zemědělství, to mělo svých starostí dost a o nás se moc nestaralo. Hospodařili jsme sami, vydělali a mohli jsme díky tomu investovat. Tehdy bylo u nás přes 60 cukrovarů a řepa se pěstovala na více než 120 tisících hektarech, Vyrábělo se 600 – 650 tisíc tun cukru a z toho třetina šla na export!  My vyhráli dotovaný tendr na export 20 tisíc tun cukru a ze zisku jsme investovali do nového zařízení, vypadalo to nadějně. Byl už přijat privatizační zákon a my přemýšleli, zda si cukrovar koupíme. Toužil jsem z něj chtěl udělat velkou továrnu!  Takovou jakou jsem měl možnost vidět na svých prvních cestách po Evropě po pádu totalitního režimu – Francie, Rakousko, Anglie.  Jenže banky tehdy půjčovaly peníze na dost velký úrok 20 – 24 procent. Nechal jsem si udělat analýzy a i když stát chtěl za cukrovar jenom 80 miliónů, stejně bychom to nezvládli, abychom mohli investovat do rozvoje. Dosažení podobné úrovně jakou jsem viděl v západních zemích totiž vyžadovalo  obrovské investice, řádově stamilióny. Budoucnost mi dala za pravdu, v průběhu dalších let jsme investovali téměř 3 miliardy korun.“

Tehdy se čirou náhodou dozvěděl, že ve Francii existuje malá cukrovarnická firma, která chce investovat na Východě. A tak se na scéně objevil pan Duval, ředitel zemědělci vlastněné společnosti (SDA). Znal Československo, dokonce měl kontakty na lidi z branže, jezdíval počátkem 60. let i na Vysokou školu chemicko-technologickou do Prahy, znal cukrovar v Mělníku. A tvrdil už při prvním setkání, že Československo je země šikovných lidí. Oldřich Reinbergr na něj, jak sám říká, zřejmě zapůsobil znalostmi, vizí i svými plány. Po dohodě s francouzskou SDA došlo k privatizaci cukrovaru Dobrovice odkupem 51 % majetku od státu. Zbytek byl vyčleněn pro pěstitele a pro kupónovou privatizaci, vzápětí společnost SDA  investovala prvních 400 miliónů a získala majoritu.  Peníze šly do zvýšení kapacity, modernizace provozu, plynofikace, bezpečnosti práce a prvních ekologických projektů. Z tisícovky se denní zpracovatelská kapacita zvýšila v této fázi na čtyři tisíce tun řepy denně (dnes se zpracovává 14 000 tun/den…).

Společnost koupila řadu dalších cukrovarnických společností, byť dnes z nich kvůli  nezbytné restrukturalizaci a zefektivnění  výroby cukru zbyly pouze dva cukrovary. Vedení podniku se rozhodlo  začít i s výrobou  lihu, postavili Agroetanol, což je dnes jeden z největších podniků v Evropě a dokázali tím provázat výrobu tak, aby využili surovinu – řepu – na maximální možnou míru.

„Vidím v biopalivech budoucnost, byť samozřejmě vím, že jenom ona nás nezachrání. Ale v příštích letech to bude jeden z kamínků mozaiky, která bude muset nahrazovat klasická fosilní paliva. Vždyť my tím maximálním využitím suroviny a výrobou lihu, melasy i hustých cukerných sirupů pomáháme i zemědělcům v okolí;  symbióza cukrovaru, lihovaru, které jsme dosáhli, jim i nám zajišťuje obživu a zlevňuje výrobu. Dnes na 50 000 hektarech mají výnosy kolem 70 tun z hektaru, což je jeden z nejlepších výsledků v Evropě. Získáváme 11 tun polarizačního cukru z hektaru a to je výborný výsledek,“ hrdě bilancuje uplynulá léta generální ředitel.

Ale pojďme zpátky do dob, kdy se všechno měnilo, kdy se utvářely vztahy mezi novým zahraničním majitelem a tehdejším managementem. „Francouzi ponechali na rozdíl od jiných zahraničních majitelů firem v čele společnosti celé české vedení, a když jsou dobré výsledky, nemluvili a nemluví nám do toho dodnes. Když se objevily problémy, samozřejmě to bylo jinak, ale dohodli jsme se vždycky. Navíc, každý vidí, jaký pokrok náš podnik udělal a vydělali i Francouzi. Z bývalé nevýznamné firmy SDA se stal druhý největší výrobce cukru na světě, Tereos je prostě pojem. A Dobrovice? To je prostě něco naprosto jiného, než bylo dřív. Počínaje úrovní výroby až po zaměstnance, které to všecko taky ovlivnilo.  Jsou zkušení, obětaví, kultivovanější, mají bezesporu mnohem vyšší úroveň i jiný vztah k práci, “ oceňuje generální ředitel.

A co on sám?

„Víte, pozice generálního ředitele neznamená hlídat počítače ani bezprostředně řídit lidi. Spíš jednám s bankami, politiky, věnuji se lobingu, je to prostě už něco úplně jiného, ale mám při tom všem jednu obrovskou výhodu – umím tenhle obor do posledního detailu a znám náš cukrovar do poslední trubky. Dřív jsem chyboval v tom, že jsem si řadu věcí dělal, zařizoval a řešil sám, dnes už vím, že musím odpovědnost, pravomoci i práci svěřit těm, koho jsem si vybral a vím, že je na ně spolehnutí. Ale nebylo to lehké, prošel jsem dost složitou cestu, kdy jsem se pral sám se sebou a vůbec to nebylo jednoduché.

Na tomhle postu se člověk totiž spíš setkává s neúspěchy, které musí řešit. Když se něco povede, podřízení za mnou většinou ani nepřijdou, i když jsem tomu třeba nějak pomohl. Ale dřív mi stačila jedna radost za dlouhou dobu,  která mě odměnila  a já měl zase chuť do další práce, bavila mě a bylo to motivující. Prostě jsem se naučil vychutnávat jeden úspěch, který připadl třeba na deset problémů, které jsem musel řešit.  Na téhle pozici je to těžší, u mě totiž spíš končí smrťáky, nebo když vyteče voda do rybníka. Pak člověk stojí a nemá ani chuť žít. Proto je třeba naučit se užívat si úspěchy a taky umět vypnout, což jsem se hodně těžko učil taky. S překročením padesátky jsem začal jinak vnímat zimu a léto a najednou jsem zjistil, že zima mi dává víc. Dneska vím, že tři týdny lyžování v Alpách mi dobijí baterky, stejně tak jako v létě relaxace v bazénu na zahradě nebo chvíle s vnučkou, ta mě dokáže zaměstnat dokonale. Mimochodem ani situace, kdy člověku děti vylétnou z domova a najednou je pusto, není jednoduchá pro žádného rodiče…a to se pak skládá všechno na sebe.“

„Odnaučil jsem se – prostě jsem musel – si spoustu věcí dělat sám. Dneska si velmi pečlivě vybírám lidi do týmu, ale taky se často ptám, kde jsou mladí, šikovní a ambiciózní. I z VŠCHT k nám přicházejí, ale ne každého beru, to říkám otevřeně. Navíc bych rád, aby se více otevřela spolupráce – když mám nějaký problém, aby mi ho škola pomohla vyřešit, jsem ochoten pak pomoci, co mi naše možnosti budou stačit.“