Ing. Kateřina Ledahudcová

„My jsme dělali chemické olympiády, ten předmět nás bavil, taky nás šla po maturitě skoro půlka třídy právě na chemii,“ vzpomíná paní inženýrka. A protože se tehdy i rodiče rozhodli vrátit do Čech, přihlášku podávala právě na Vysokou školu chemicko-technologickou do Prahy. Když přemýšlela nad přihláškou o oboru, zvolila potravinářství. „Hlavně mi to přišlo nejblíž k životu, trochu jsem přeci jenom měla strach z těžké chemie,“ přiznává s odstupem času. Po skončení studia na fakultě potravinářské a biochemické technologie ještě přibrala doktorandské studium a měla v úmyslu věnovat se výzkumu. Zasáhla náhoda, do školy přišli zástupci Procter&Gamble a jejich nadšení bylo nakažlivé.  „Psal se rok 1992 a to, co předváděli, bylo pro nás něco naprosto nového. Tak jsem se rozhodla, že zkusím přijímací pohovor.“

U její mateřské firmy bývá zvykem, že důvěru dává mladým lidem v podstatě od začátku. „Nastoupili jsme sem s mužem oba, ale každý jinam. Jeho oborem jsou IT systémy, já jsem začala jako inženýrka logistiky v oddělení nákupu surovin a obalových materiálů.“ Ne že by k dané oblasti pocítila od začátku zvláštní a bezbřehé sympatie, nicméně osvědčila se a postupovala pak firemním žebříčkem dál. Problém – i když není přesné takové slovo – nastal v okamžiku, kdy manžel dostal od firmy nabídku jít pracovat do technického centra P&G do Bruselu. Firma však je v takových případech vstřícná a zajistila práci v Bruselu i pro ni, navzdory pokročilému těhotenství.   „Po narození dcery a krátké mateřské dovolené jsem nastoupila na zkrácený pracovní úvazek do v oblasti logistiky. Kromě toho, že jsem se v Bruselu zdokonalila v jazyce, to byla velmi zajímavá zkušenost – ověřila jsem si, že jsem schopna se uplatnit i mimo známé prostředí.“

Udělejme pauzu, vraťme se do výroby. „Dnešní absolventi zřejmě váhají, když dostávají nabídku k nám do firmy, možná ale i do jiných závodů, velkých výrobních podniků. Zřejmě mají trochu zkreslené nebo nepřesné představy jak o té práci, tak i o svých možnostech uplatnit se právě ve výrobě. Důležité je naučit se komunikovat s lidmi, nutná je systematičnost v práci, schopnost učit se nové věci. Některé návyky získá člověk už ve škole, v něčem vás ovlivní váš šéf, něco získáte praxí, něco ve vás dozraje věkem.  Já jsem od začátku měla štěstí na lidi, kteří mi jednak nechávali dost velkou samostatnost, abych se projevila, jednak byli vždy ochotni pomoci radou, když jsem něco nevěděla. Dnes se zájmem sleduji nové absolventy VŠCHT v Praze, kteří k nám nastoupí.  Mám tu teď velmi šikovného inženýra, zrovna nedávno se opravdu ukázal, jak je dobrý, věřím, že má ve svém postupu velké možnosti. Od prvního dne měl na starosti velký projekt, který zásadně změnil technologii výroby jednoho našeho výrobku, byl pod velkým tlakem.  Ale zvládl to, také díky tomu, že byl skoro dva měsíce „na zkušené“ v našem sesterském závodě ve Francii. A to je právě výhoda v naší firmě, možnost vycestovat ven. Buď z důvodu získat zkušenosti s novými technologiemi, které v Rakoně zavádíme anebo z důvodu otestovat své dovednosti, rozšířit si obzory, pokud jste kandidát na další kariérní postup. Zkrátka, možnosti jsou velké,“ zdůrazňuje paní inženýrka.

A tak po zkušenostech v různých vedoucích funkcích, mimo jiné například jako vedoucí výroby pracích prášků, byla do Bruselu v roce 2005 vyslána pro změnu ona. „Byla to opravdu velmi významná zkušenost. Pracovala jsem v mezinárodním týmu v oblasti, která pro mne byla úplně nová. Musela jsem si zvyknout na jiný styl práce, na každodenní styk s vyšším vedením firmy. Prožila jsem několik krizových situací, kdy významné projekty nepostupovaly podle plánu a museli jsme rychle hledat náhradní řešení.  Brusel mi dal hodně a i z osobního hlediska to byla velmi příjemná léta. Dcera tam začala chodit do anglické školy a i přes počáteční potíže s jazykem dnes na tamní školní systém vzpomíná s dojetím, stejně jako syn, který tam dokázal plynule navázat na látku z rakovnické primy.a vrátit se do tercie.“

Firma nenechává své manažery dlouho sedět na jednom místě, a tak je jasné i inženýrce Ledahudcové, že ji zřejmě za nějaký čas čeká další změna v profesní kariéře. „Ono to není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Já si uvědomuji, že v rámci rakovnického výrobního podniku jsem dosáhla jednoho z nejvyšších postů . Jistěže se nebráním, abych zase někam vyjela, získávala zkušenosti a pomáhala zase budovat či zdokonalovat továrnu někde jinde, předpokládám, že to bude někde na Východě. Ve stejné chvíli ale člověka samozřejmě napadá,  zda chce ještě výš. Už teď nezbývá moc času na koníčky, přeci jen sladit rodinu a náročnou práci stojí dost energie. Anebo je ta správná cesta dělat ještě lépe to, co dělám teď, případně jinou práci na stejné úrovni. Ale možná že to jsou jen pochybnosti způsobené i tím, že syn bude za dva roky maturovat a tak změna školy by pro něj v tuto chvíli byla asi náročná,,“ zamýšlí se paní inženýrka.

Vůbec skloubení role matky a pracovnice na náročném místě v managementu je téma, které, jak se zdá, paní inženýrka vyřešila ke spokojenosti celé rodiny. „Někteří kolegové nám říkali, že bychom se s mužem měli rozhodnout, kdo z nás dvou bude dělat kariéru. Jenže my jsme si řekli, že nechceme omezovat jeden druhého a že to zkusíme společně, každý ve svém oboru. A protože můj muž pracuje v oboru, kde není závislý na lokaci, není to teď vůbec problém. I když jsem se po mateřské vracela do práce velmi brzy, měla jsem možnost jít na zkrácený úvazek, který jsem si upravovala podle potřeby. A také jsem péči o děti řešila pomocí paní na hlídání. Dnes za mnou chodí mladší kolegyně, zda bych jim svou vyzkoušenou paní nedoporučila… Ano, někdy jsem měla výčitky, že jsem po narození dcery nezůstala doma déle, ale i tak jsem se jí mohla věnovat, protože při dobré organizaci času žena zvládne s pomocí partnera opravdu spoustu věcí, které by se zdály třeba neřešitelné. Ale opravdu musím zdůraznit, že podnik mi vyšel velmi vstříc, stejně jako vychází vstříc dnešním mladým ženám, které jsou v podobném postavení jako tehdy já.“

Rakona je dnes jedním ze tří velkých podniků a tedy zaměstnavatelů v Rakovníku a zatím nemusela sáhnout k tomu, aby propouštěla kmenové zaměstnance. „Jejich úroveň je dnes jinde než před lety,“ vzpomíná paní inženýrka. „Než se je ale podařilo přesvědčit  třeba o dodržování bezpečnostních předpisů…, ale vyplatilo se. Když ti starší vzpomínají, jak se tu kdysi na některých pracovištích třeba brodili po kolena v pracím prášku – i k takovým situacím prý docházelo – a dnes je tu opravdu naprosto čisto, všechno se měří, aby zaměstnanci byli chráněni, aby nedošlo k nějakému poškození zdraví, je to prostě neuvěřitelný rozdíl.“

S tím souvisí i zamyšlení nad pohledem veřejnosti na chemii jako takovou. „Víte, já jsem přesvědčena, že velkou vinu na pokřiveném pohledu na chemii jako na nějakého strašáka mají  různé ekologické organizace a samozvaní „odborníci na všechno“. Jim se bohužel podařilo, že se mnoho lidí dívá na chemii jako na škůdce životního prostředí. Ale chemie je přeci ve všem kolem nás, navíc dnešní chemie se stará o to, aby se životní prostřední nejen nepoškozovalo, ale hlavně zlepšilo. Samozřejmě platí obvyklé všechno s mírou. Nebudu do pračky dávkovat dvakrát víc pracího prášku než je doporučeno, igelitovou tašku můžu použít vícekrát, než ji vyřadím do plastového odpadu, vodu můžu pít z vodovodu, protože i díky chemie je pitná a nemusím tedy kupovat vodu, kterou přivezly kamiony z jiného konce Evropy. Když sportuju, můžu si díky chemickému vynálezu nandat čočky a neotravuju se s brýlemi... Já bych se tedy určitě nechtěla vrátit třeba k drhnutí prádla na valše mýdlem „s jelenem“. Jsem ráda, že když koupím mléko v pondělí, tak mi v lednici pár dní vydrží a nemusím ho složitě převařovat. Prostě pokrok se ubírá určitou cestou a my chemici jsme tady od toho, abychom mu pomohli bez negativního vlivu na prostředí“