Koroze s masarykovským šarmem
Inženýr Vladimír Kučera (*1936) patří k mužům, kteří svým charismatem působí, ať mají na sobě sportovní bundu nebo bílý plášť. Málokdy máme dnes možnost setkat se s člověkem, z něhož noblesa i síla osobnosti v tom nejčistším smyslu slova takhle vyzařují. Syn tajemníka prvního i druhého českého prezidenta a předválečného velvyslance ve Švédsku svůj život věnoval, jak jeho žena v žertu říká, rezavým plechům, odborníci samozřejmě upřesní - korozi. Je – jak jinak - absolventem VŠCHT Praha a světově uznávaným odborníkem právě v tomto oboru. Rozhovor nám poskytl při nedávné návštěvě školy.
Pocházíte z rodiny, kde tatínek byl právník a diplomat a maminka architektka. Chemie byla vaším snem od časného mládí?
Já jsem k technice neinklinoval. Když jsem v roce 1955 končil gymnázium, byl bych býval šel na něco takového jako práva, ale to bylo v té době absolutně nemyslitelné. Jednak by mě tam nevzali, ale i kdyby mě nakrásně vzali, tak pomyšlení být právník a muset sloužit komunistické moci, to ne. Takže jsem uvažoval o něčem neutrálnějším, o nějakém technickém oboru. Měli jsme na gymnáziu profesora chemie, velmi zajímavého člověka, a já si tak říkal, že chemie – to by mohlo být něco pro mne. Nikdy jsem nebyl nějaký matematický génius a zdálo se mi, že tady matematiky zase tolik není. Už od začátku mě nadchl kov, připadal mi velice tajemný. Když jsme byli na první praxi na Kladně v ocelárnách, poprvé jsem viděl, jak se žhavý kov odlévá; je to opravdu nesmírně působivé.
Neměl jste problém sehnat po úspěšném absolutoriu práci?
Pracoval jsem na katedře už v průběhu studia jako pomocná vědecká síla, diplomku jsem psal také na téma koroze a tím směrem jsem chtěl jít. Na škole zůstat tehdy nešlo, tak jsem mířil do výzkumu. Jenže ať jsem vešel do jakéhokoli výzkumného ústavu, když zjistili můj rodinný původ, poděkovali mi. Absolvoval jsem asi šest pokusů a už jsem byl nešťastný a nevěděl, co dál. Kupodivu, nakonec jsem v Třídě politických vězňů doslova „zakopl“ o Ústav pro technické a ekonomické informace a rozhodl se to zkusit. Pamatuji si na pohovor před jejich snad stranickým výborem, kde se mě taky ptali, jak se liší mé politické názory od názorů mého otce. Já jsem jim řekl: „Budete se divit, ale ony se moc neliší, protože on byl Masarykův tajemník a Masaryk byl člověk s pokrokovým sociálním cítěním.“ Štěstím bylo, že tam sedělo pár lidí, kteří byli za války v Londýně, a tak mě vzali. Tím pádem jsem se kádrově povznesl, protože všichni říkali, že když mě vzali do UTEINu, tak musím být jejich člověk.
Hovoříme o vašem otci, vraťme se tedy k době vašeho dětství, které zřejmě mělo rozhodující vliv na váš další osud. Jak jste se dostal do Švédska a co si z té doby pamatujete?
Otec pracoval jako Masarykův a pak Benešův tajemník a v roce 1937 byl jmenován vyslancem ve Stockholmu. Z vyprávění vím, že mě tam vezli v košíku, byly mi teprve tři měsíce, a strávil jsem tam prvních skoro devět let života. Když 15. března vznikl protektorát, tak najednou ze dne na den ambasáda přestala fungovat. My jsme se odmítli vrátit domů, Němci rodiče odsoudili (jako potom komunisté nás), sebrali jim majetek, jak se to dělá… Otec byl právník, žádný obchodník, ale známí se mu snažili pomoci, takže měl ze začátku importní firmu. Období od března do září, kdy Němci napadli Polsko a začala válka, bylo velmi těžké. Němci pak obsadili Dánsko, Norsko a nevědělo se, co dál. Měli jsme příslib, že kdyby šli i do Švédska, mohli bychom odjet do Londýna, nálady ve Švédsku byly velmi opatrné, řekl bych až proněmecké. Moje maminka byla známá architektka, jedna z prvních žen, která tento obor v roce 1924 na UMPRUM vystudovala. Začala pracovat, pomáhala živit rodinu. V roce 1943 jsem začal chodit do normální švédské školy a v roce 1944 maminka umřela na rakovinu. Pamatuji se na návrat do Prahy po válce, na letišti nás vítali rodinní přátelé, pozdravil jsem se s babičkou a s dědečkem a opodál stáli dva kluci. Ve Švédsku bylo dříve zvykem, že když se podala ruka, tak se člověk trochu uklonil. Tak jsem jim podal ruku, uklonil jsem se a oni se mohli potrhat smíchy. Jeden z nich byl Honza Kaplický, budoucí světoznámý architekt, oni bydleli na Ořechovce, ve stejné ulici jako my a rodiče byli blízcí přátelé.
Vraťme se k vaší profesní dráze. Vy jste se nakonec z UTEINu do školy vrátil…
Pan profesor Koritta, šéf katedry, se mě někdy koncem roku 1962 zeptal, zda bych neměl zájem o místo aspiranta. To se politické poměry začaly trochu uvolňovat a já jsem samozřejmě zájem měl, šlo jen o to, aby mě z ústavu pustili. Ale tam byli celkem lidé i ředitel také dobří a pan profesor to vyjednal. V březnu 1963 jsem začal tady aspiranturu a její téma bylo dané – koroze. A už mi pak zůstala celý život.
A pak se poprvé spojily vaše dvě dráhy – švédská a korozní…
Život někdy ovlivní neuvěřitelné náhody. V létě v roce 1964 profesor Eketorp, metalurg ze stockholmské techniky, podnikl studijní cestu po východní Evropě. Profesor Koritta, který byl tehdy už rektorem, mi ho dal na starost. Švédský profesor se svou paní a dětmi i jejich kamarády, s nimiž cestovali, byli nesmírně překvapeni, že tady narazili na někoho, kdo mluví švédsky. Na konci pobytu se pan profesor zeptal, jestli by pro mne něco mohl udělat. Věděl jsem, že vůbec v podstatě nepřichází v úvahu se normálně do Švédska podívat, tak jsem řekl, že by bylo úžasné, kdybych tam mohl vyjet na stáž. A on že uvidí, co bude moci udělat. Někdy v zimě, k Vánocům jsem dostal dopis od profesora Wranglena, což byl kolega toho mého letního známého a odborník přes korozi na technice. Vlastně mě jen požádal, abych o sobě něco napsal. Tak jsme si začali psát a on mě pozval, až aspiranturu dodělám, abych k nim přijel jako asistent na stáž. To bylo v tu dobu naprosto úžasné. Přes různé překážky, i přes to, že mé paní pas nedali, nechali ji tu jako rukojmí, jsem nakonec odjel.
A ve Švédsku jste mohl srovnávat. Co vás překvapilo?
Strávil jsem tam něco přes rok, bylo to nesmírně zajímavé. Člověk tady žil a nevěděl, jak je na tom VŠCHT i celé naše školství ve srovnání se světem, jakou máme úroveň. Říkal si, že tam to bude úplně „jiné kafe“ a my že třeba jsme jako nějaká průmyslovka. Mohl jsem sledovat doktorandy, kteří seděli se mnou, i studenty. Brzy bylo jasné, že toho neumějí nějak víc, než my jsme uměli odsud. Byli v některých směrech praktičtější, ale třeba v mé korozi to bylo naprosto srovnatelné, dokonce jsem je mohl učit. Naše sebevědomí odsud bylo prostě nízké. Z jejich studentů, zvláště metalurgů se tradičně stávali kapitáni švédského průmyslu – měli přirozené sebevědomí. To bylo naprosto jiné než tady.
Ale vy jste se po roce vrátil do reality…
Ano, pokračoval jsem na VŠCHT jako vědecký pracovník. V létě 1968 jsme s kolegou a manželkami vyrazili na cestu po Francii a Švýcarsku. Ráno 21. srpna jsme měli z Ženevy pokračovat vlakem do Prahy – na nádraží jsme se dozvěděli, že přišli Rusové... Váhali jsme, zda se vrátit, či zůstat, nakonec jsme se po pěti týdnech rozhodli pro návrat, doufali jsme, že nebude tak zle. Měl jsem ještě přednášet v Kodani , a tam jsem se setkal s ředitelem Korozního institutu ze Stockholmu. Ptal se mě, co budu dělat. Odpověděl jsem, že se vracíme zpátky. Půjčil mi skládací psací stroj s tím, abych mu o sobě něco napsal, a prý se uvidí, zda by něco nešlo udělat…
Situace tady se zhoršovala. A najednou jsem od něj dostal velice oficiální dopis – nabídku, abych tam přijel na rok. Pan profesor Koritta se na to ze začátku moc netvářil, říkal, že jsem sotva ze Švédska přijel a už bych chtěl zase jet pryč… Nakonec se mu to rozleželo, mávl rukou a řekl: „Tak jeďte.“ Odjížděli jsme v květnu 1970.
Jenže i rok stáže skončil a bylo třeba se rozhodnout – vrátit se nebo zůstat…
Rok jsme se ženou přemýšleli, zda se vrátit nebo ne. Přes své kontakty jsem se já i ústav snažili pobyt prodloužit, nepodařilo se. Nakonec nám z velvyslanectví vzkázali, abychom do tří dnů ukončili pobyt a odjeli. Usmlouval jsem to na týden. Byl to ale velmi vypjatý týden na rozmyšlenou. Každý den jsme se rozhodli jinak. Jeden den pro návrat, druhý zůstat a tak to šlo stále dokola. Pak jsem dostal od kolegů dárky na rozloučenou, už byl pátek, předali jsme byt, kufry už byly sbalené, jen je odnést do auta. Zašli jsme ještě na oběd do místní restaurace. A tam jsme se nakonec rozhodli, že zůstaneme. Zatelefonoval jsem do práce, řekli mi, ať zase v pondělí normálně přijdu a do toho bytu se můžu nastěhovat zpátky…
A tím začala vaše korozní evropská kariéra?
V ústavu se začala budovat laboratoř, bylo nás tam pár. Sedmdesátá léta ve Švédsku byla zlatý věk pro výzkum. V roce 1976 šel ředitel, který mě tam před lety pozval, do penze, šéf laboratoře šel na jeho místo a já jsem se stal šéfem výzkumné části. Byla to moc zajímavá doba, což je obvykle vždycky, když se něco buduje. Pak začala mezinárodní spolupráce, která se hodně podporovala. Byla mi blízká i proto, že jedna z věcí, kterou jsem se hodně zabýval, byla atmosférická koroze, jeden ze dvou hlavních směrů, s nimiž jsme začínali. Tam se mezinárodní spolupráce přímo nabízí. Vzduch jde přes hranice, záleží na vlivech klimatu a širší pohled na celý problém je velice důležitý. Když se objevily kyselé deště, exhalace síry, do tohoto výzkumu jsme se velice brzy zapojili. Začátkem 70. let se ve Švédsku začalo s národní studií na tohle téma a jako specialista přes materiály jsem tam byl já. Spolu s odborníky přes lesní i vodní hospodářství, ekonomy, lékaře jsme se snažili o celkový pohled na celý problém. Potom jsem začal jezdit do Ženevy na zasedání Evropské hospodářské komise při OSN, tam se postupně vytvořily mezinárodní projekty a jeden z nich na materiály. My jsme to organizovali a já jsem byl vlastně předsedou. Když Švédsko vstoupilo do EU, koordinovali jsme řadu evropských projektů zaměřených na vliv nečistot v ovzduší na materiály včetně kulturních památek.
Nikdy jsem z ústavu neodešel. I když jsem měl různé příležitosti a možnosti, strávil jsem tam tři desetiletí. Ono je totiž také někdy potřeba, aby lidé zůstávali, aby byla určitá kontinuita, jež stojí právě na lidech, kteří to znají. Někdy toho samozřejmě můžete litovat, protože víte, že ať člověk přijde kamkoliv, všude se něco přiučí. I po té lidské stránce. Když mi bylo 65 a šel jsem do penze, měl jsem rozděláných několik bruselských projektů, a jako konzultant jsem tam strávil příjemná léta a jsem tam činný dodnes. Začátkem března odjíždím do Singapuru pomoci jednomu výzkumnému ústavu rozjet korozní laboratoř. Člověk cítí, že ještě k něčemu je.