Ing. Helena Kalová

„Jakékoli anomálie v provozu – my jim říkáme neshody, když něco vyjde mimo povolené limity – se musí zdůvodnit, určit příčina. Musíme ověřovat, zda pracovní postup byl správný, zhodnotit výsledky, metody, kontrolovat laboranty a pokud je to opravdu technologický problém, tak spolupracovat s provozem a dělat analýzy mimo rámec kontroly kvality. My jim říkáme mimořádné, jde někdy o netypické analýzy, kdy se jako tým musíme rychle rozhodnout, kdo se s tím může a bude zabývat. Pokud jsme podobný problém ještě neřešili, je třeba rychle najít vhodné postupy, nalistovat v literatuře, prohlídnout normy, zpracovat rešerši. To je obvykle práce našich výzkumných pracovníků. Hledáme i odborné materiály na internetu, ale nejspolehlivější je zavolat do školy, obvykle na VŠCHT nebo Univerzitu Pardubice, případně jiné specializované pracoviště a řešit operativně,“ vysvětluje se zápalem Ing. Helena Kalová.

„Do laboratoře už se bohužel vůbec nedostanu. Ještě když jsem vedla oddělení, se to občas poštěstilo při najíždění nových přístrojů, zavádění nových metod, školení podřízených, provádění kontrolních nebo nestandardních analýz.  Kdežto na mé funkci se zpracovávají a schvalují různé dokumenty, zprávy, plány, smlouvy, navrhují nová zařízení, řeší personální obsazení, spolupráce s ostatními útvary podniku, provádí kontrola a dodržování všech zavedených systémů, především jakosti. Mám však techniky, inženýry, specialisty, celý tým, s nímž spolupracuji a na který se mohu spolehnout.“ 
Na jejím osudu je krásně vidět, jak se z náhodně zvoleného oboru stane láska na celý život. Skutečně: že zvolila chemii, zavinila náhoda – a úřední hodiny. Pro nedostatek míst nebyla přijatá na medicínu, i když zkoušky složila úspěšně. Tak šla na VŠCHT Praha, kde jí přijímací zkoušky tehdy uznali, s přesvědčením, že za rok bude na medicíně zcela určitě. Za rok také s vyplněnou přihláškou poslední den, kdy se odevzdávaly, vyrazila na lékařskou fakultu. Jenže dveře našla zavřené – skončily úřední hodiny…
„A tak jsem se pokorně vrátila a zvládla jsem to, i když na některé zkoušky dodnes vzpomínám s  mrazením v zádech.“ Ale sportovala a basketbal jí naučil lépe si organizovat práci, studium, tréninky, soustředění, zkoušky. Chodila i na předtermíny. „Dokonce jsem šla na předtermín i z matematiky, a to jsem si nikdy na ni nevěřila. Ale musela jsem kvůli basketu. Zvládla jsem ji na dvojku, u pana profesora Míčky. Byl to pro mě dobrý odraz k dalšímu studiu. A některé zkoušky jsem dělala taky na třikrát, třeba elektrotechniku, strojnictví, chemické inženýrství.“
Školu řádně vystudovala za pět let, tehdy se žádné velké odklady nedělaly. Mezitím ovšem byla úspěšná také ve sportu. Stihla vyhrát akademické mistrovství a druhý rok skončily reprezentantky školy stříbrné. „Dostaly jsme poděkování od tehdejšího rektora profesora. Bretschneidra, toho jsem si hrozně cenila.“ 
Diplomku dělala na petrochemii a dodnes vzpomíná na vynikající zázemí, které dokázal vytvořit profesor Mostecký. „Vždycky nám říkal, že petrochemici jsou perly mezi chemiky; není to úplná pravda, ale on nám tím vždycky dodával odvahu. Věděli jsme, že tenhle obor pro nás může být také hodně zajímavý, když ho dělají lidé, jichž jsme si vážili a kteří nám dávali rady do života.“
S čerstvým diplomem nastoupila do výzkumného ústavu paliv a maziv tehdejšího ČKD Praha, jenže neuplynul ani rok a rozhodla se vrátit zpátky do školy na aspiranturu na oddělení instrumentální analýzy k docentu Poplovi. „Říkám tomu prodloužené mládí a strašně ráda na to období vzpomínám. Personální zázemí, podpora ze strany asistentů, docentů, cokoli jsme potřebovali, nebyl problém. I to nám dodalo chuť do života, i proto se sem pořád ráda vracím, vím, že když něco potřebuji vyřešit, mám se na koho obrátit. Kontakty využíváme celá léta, jezdíme se sem prostě radit. Vždycky jsem tuhle školu považovala za opravdovou Alma mater, hodně mi dala i osobnostně. Ty tři roky byly boží, už jsme nebyli studenti, byli jsme zaměstnanci, ale tak napůl. Zaměstnaneckých povinností moc nebylo, třeba jsme vedli laboratoře, ale už jsme vlastně byli členy vědeckého týmu, který nás bral. Po třech letech se ale naskytla možnost zůstat ještě na škole a šla jsem k panu docentu Sychrovi, který vedl laboratoře AAS, ty tam pořád na stejném místě ještě jsou… Tam jsem strávila příjemný rok, pak jsem odešla na mateřskou a po nocích dopisovala disertační práci. Byla jsem rok a půl doma, obhájila jsem kandidaturu a teprve 1. února 1982 jsem nastoupila do zaměstnání do podniku, kde jsem dodnes – tehdy to byl Kaučuk Kralupy. To si pamatuju moc dobře, jsem tu už 28 let.“
Za ta léta má v práci vypozorovanou úroveň jak lidí ze středních škol, tak absolventů VŠ, samozřejmě nejčastěji právě z VŠCHT Praha. „Je evidentní rozdíl v úrovni znalostí, což je samozřejmé. U absolventů VŠ je ale navíc vidět úsilí, ochota i chuť se vzdělávat, získávat další informace. I snaha mít přehled, chápat souvislosti a zajišťovat rozvoj svěřeného úseku. Já už mám třeba jenom rámcový přehled, ale vím, s kým z našeho týmu vedoucích a laboratorních techniků mohu konkrétní situaci prodiskutovat. Někdo se mnou diskutuje víc, někdo míň, to je ta zajímavá práce s lidmi – každý je jiný. Někdo je samostatný, byla jsem taky taková. Moje dávná nadřízená paní Ing. Šedivá to asi se mnou neměla jednoduché. Já si říkám, kde je ta střední cesta? U nás je důležitý tok informací. Z pozice vedoucího chodím na porady, potřebuju mít informace, abych mohla prosazovat některé věci. Takže musím vědět to podstatné. Někdo ale má snahu říci všechny podrobnosti a to zahlcuje. Poznám to už v hlášení, která se dělají. Ale s tím se musí pracovat…“
Velký podnik jako je Kaučuk Kralupy nasával dříve absolventy chemiky jako houba. Jenže i tady se v posledních letech snižovaly stavy. „Nyní je nás v laboratořích 66, ale od roku 1996 probíhají v celé firmě i laboratořích redukce, úsporná opatření. S tím souvisí i přehodnocení nutnosti provádět analýzy. Od roku 1996 jsme se zredukovali na 30 – 40 procent původního stavu. Naše pětipodlažní budova je plná laboratoří, každé patro patří jednomu oddělení, a v každém je spousta místností, co místnost to speciální laboratoř plná přístrojů a na celé patro máme třeba dvě laborantky. Přecházejí mezi laboratořemi a dělají analýzy, které jsou potřeba.“
„Situace je velice náročná na personál, takže jsme museli zavést systém absolutní zastupitelnosti. Laboranti se museli naučit všechny práce, přecházejí, jak je potřeba, střídají se. Ne všechny redukce pracovníků byly krokem správným směrem. V současné době připravujeme najetí nového provozu. Skončila stará výroba butadienu, to byl provoz, který byl v podniku od začátku a teď se dostavuje nová výrobní jednotka. Starý provoz se zavře a okamžitě se musí najíždět nový, protože na jeho produkci jsou závislé ostatní výroby. Najíždění provozu znamená zkušební provoz a potom garanční testy a to musí probíhat nepřetržitě. A my v odděleních, kde máme provoz jen na ráno, nebo na ráno a odpoledne, to musíme zajistit. Být kdykoliv k dispozici udělat mimořádné analýzy. Teď jsme sháněli pět lidí, které jsme potřebovali, jenže jsme je nemohli sehnat. Schopní lidé si místo okamžitě najdou, nejsou volní a my měli problém. Připravuje se další velká výstavba na jiný typ kaučuku, provoz by měl zahájit na začátku května příštího roku a laboratoře budou zase v plné práci. Nejen kvůli kontrole, pro kterou připravujeme nové metody a zkušení postupy, navrhujeme nové přístroje, vybavení, ale spolupracujeme také na přípravě projektů pro rekonstrukci starých prostor a budování nových laboratoří.  Do laboratoří budeme potřebovat necelé dvě desítky nových kvalifikovaných chemiků a už je musíme hledat v předstihu, protože by mohl být problém je zajistit,“ nastiňuje budoucnost vedoucí kralupských laboratoří. 
A čím ji i v této chvíli práce uspokojuje? „Myslím si, že také proto, že vývoj jde dopředu. Nová technika se vyvíjí, takže abychom mohli provádět požadované analýzy na vysoké úrovni, neustále upřesňujeme koncepci obnovy laboratorního zařízení. Obnova našeho „parku“ stovek přístrojů je systematický proces. Seznamujeme se s novou technikou, zavádíme nové metody, učíme se nové postupy, to je bezesporu velmi zajímavé. Naši oponenti se nás vždycky ptají, proč ty nové, „tak drahé“ přístroje potřebujeme. Říkáme jim, že to nejsou hračky, ale abychom drželi krok s konkurencí a měli kvalitní výrobky, musíme mít pro zajištění plánu kontroly kvality také přesné a spolehlivé přístroje. Práce s nimi je pro člověka nový způsob realizace. Moje nejmladší kolegyně Ing. Tutaková, která vede jedno oddělení, je vždycky šťastná, když může jít do laboratoře. Vždycky nadšeně říká, že dneska „laborovala“. Vyvíjí nové metody, dělá kalibrace, stanovuje nejistoty, optimalizuje metody a to je pro chemika, kterého aspoň trošičku baví chemie, pořád vzrušující.“
Vedoucí kralupské laboratoře zaujetí pro chemii vyzařuje. Zřejmě i proto – nebo možná přesto(?) – je mladší syn Matěj také posluchačem VŠCHT Praha. Napřed sice tíhl k různým jiným, byť technickým oborům a nad chemií ohrnoval nos, ale nakonec už na střední škole, technickém lyceu, začal dělat pomocnou vědeckou sílu v Řeži. Práce na měření radioaktivity mu v 16 letech vynesla dokonce spoluautorství na jedné mezinárodní publikaci. „Rozhodl se bez mého vlivu a je to „šílený“ chemik. Největší strach jsem měla v prvním ročníku, aby v laborkách něco neprovedl. Má chemické myšlení a strašně ho to baví. Jen se bojím, protože úplně nejvíc ho baví vlastní experimenty.“
Inu i zapálená chemička je taky máma…