Práce chemika ovlivňuje životy druhých
Absolvent Fakulty chemické technologie VŠCHT Praha prof. Ing. Jan Genzer, Ph.D. je v současné době profesorem Severokarolinské státní university v USA. Patří k významným vědeckým osobnostem svého oboru, je nositelem řady ocenění, mj. získal Cenu národní nadace pro vědu za mimořádnou kreativitu nebo Medaili Americké fyzikální společnosti. V současné době pracuje prof. Ing. Jan Genzer, PhD. na této univerzitě v oddělení chemického a biomolekulárního inženýrství.
Zvolil byste po zkušenostech i dnes totéž?
Kdybyste se mě zeptala v roce 1984, když jsem na VŠCHT začínal, tak bych řekl, že ne. Ale to jsem o VŠCHT vlastně vůbec nic nevěděl. Já žil jenom pro fyziku. O pět let později, kdy jsem promoval, bych rozhodně změnil názor a řekl, že ano. Totéž tvrdím i dnes. Jsem pyšný na to, že jsem absolventem VŠCHT, a vděčný za vše, co jsem se naučil a měl možnost dělat. Když jsem se nedostal na studium fyziky, můj otec řekl: „Vše špatné je pro něco dobré!“ Ačkoli jsem to v onu chvíli bral jako „klišé“, dnes mu rozhodně musím dat za pravdu.
Co jste dělal po absolutoriu a jaké znalosti Vám v tu chvíli chyběly?
Po ukončení studia na VŠCHT (červen 1989) a 11měsíční vojenské službě jsem začal jako vědecký aspirant na katedře (dnes ústavu) fyzikální chemie na VŠCHT u pana profesora Holuba. Většinu času jsem ale trávil na Fyzikálním ústavu Akademie věd (FU AV) v Cukrovarnické, ve skupině pana doktora Lázničky. Chtěl jsem se totiž dozvědět více o tzv. Molecular Beam Epitaxy (MBE). V té době jsem se na FU AV potkal s panem doktorem Šmilauerem, který mě zasvětil do tajů počítačové simulace. Byl to báječný rok, na který moc rád vzpomínám. V létě 1991 jsem přerušil aspiranturu a odešel na Pennsylvánskou univerzitu do USA, kde jsem začal studovat doktorát v materiálovém inženýrství. Původně jsem měl v úmyslu pokračovat v práci na MBE, ale profesor, pro nějž jsem chtěl pracovat, nebral nové studenty. Tehdy jsem si připadal, že jsem se vrátil o 7 let zpět, kdy jsem se nedostal na studium fyziky a „pod nohy se mi připletla“ chemie… Přijal jsem tedy „jako náhradu“ nabídku pana profesora Composta a začal s fyzikou polymerů. Začátky nebyly lehké, protože jsem o fyzice polymerů nevěděl zhola nic. Ale obor se mi moc zalíbil a zůstal jsem mu věrný dodnes.
Po ukončení doktorátu na PENNu jsem přešel na post-doktorandskou stáž na Cornellovu univerzitu k panu profesoru Kramerovi, s nímž jsem se po roce a půl přemístil na Kalifornskou univerzitu v Santa Barbaře. V roce 1998 jsem začal svou nezávislou kariéru na Státní univerzitě Severní Karolíny (North Carolina State University) na katedře chemického inženýrství (dnes Department of Chemical & Biomolecular Engineering) jako Assistant Professor. V roce 2004 jsem byl povýšen do pozice Associate Professor s tzv „tenure“ (t.j. s doživotním trváním) a o dva roky později jsem se stal řádným profesorem (full professor). Od roku 2009 jsem držitelem „endowed“ profesury Celanese Professor, dotované firmou Celanese. Po přijetí na Pennsylvánskou univerzitu jsem měl trochu obavy, zda mám patřičné znalosti, které jsou nutné ke studiu doktorátu v USA. Brzy jsem ale poznal, že mně studium na VŠCHT dalo dobrou průpravu. Výuka z matematiky, fyziky, chemie ale i specializovaných oborů, kterou jsem na VŠCHT absolvoval, byla dostatečná na to, abych získal patřičnou sebedůvěru a prošel bez obtíží zkouškami, kvalifikací na doktorát a posloužila mi v experimentální části mého doktorandského studia. Myslím, že nejsem sám, kdo podobné věci říká. Řada lidi, kteří prošli vysokoškolským studiem ve „starém režimu“ a s nimiž jsem se osobně v zahraničí setkal, to vidí podobně. Nevím, zda totéž mohou říci současní absolventi školy, protože nejsem v plné míře obeznámen s dnešní kvalitou a šíří výuky na VŠCHT. Co nám asi všem, kteří jsme z (tehdy ještě) Československa odešli za velkou vodu, chybělo, byl pocit sebevědomí. Sebevědomí jsme se mnozí naučili, až když nás “hodili“ do vody a řekli: „Plavte“. Dnešní mladé generaci, jak tak pozoruji, sebevědomí rozhodně nechybí, ale jsem poněkud kritický k tomu, co opravdu umějí. Sebevědomí je zdravé, ale musí byt podepřeno znalostmi a tvrdou prací. Nejsem si úplně jist, zda všichni berou studium tak vážně, jako ho brala má generace...
Čemu se věnujete v současnosti?
Když jsem v roce 1991 začínal se studiem doktorátu, „připletla se mi do cesty“ fyzika polymerů. V tomto oboru už pracuji 20 let a stale se nenudím. Za doby studií a post-doktorandských stáží jsem měl možnost pracovat na mnoha projektech, které mají co do činění s fyzikou a také chemií makromolekul. Začal jsem se zabývat nejenom studiem modelových systémů a pochopeni různých fyzikálně-chemických problémů v základním výzkumu, ale zajímalo mě i jejich využití v praxi. Dnes mohu říci, že řada projektů, na kterých pracujeme, je inspirována problémy z praxe. Naším úkolem je pak provést tzv. „reverzní inženýrství“ (reverse enigneering) a studovat jevy, které chováni praktického problému ovlivňují, na modelových studiích. Co se současných aktivit v mé skupině týká, zabýváme se přípravou, studiem chování a aplikacemi tzv. měkkých materiálů (soft materials), které v sobě zahrnuji polymery, sítě (gels), koloidní systémy, a mnohé další jim podobné struktury. Specializujeme se na přípravu, „samo-sestavení“ (self-assembly), „nucené sestaveni“ (forced assembly) měkkých materiálů na površích a výzkumem vlastností takto vytvořených struktur. Kromě studia jevů, které ono „sestavení“ ovlivňují, se snažíme najít uplatnění těchto nových materialů jako povlaků, které zaručují biokompatibilitu, chrání před nánosy biologických usazenin ve vodách či biologických kapalinách (jako je třeba krev), umožňují selektivní „vychytávání“ specifických sloučenin či prvků z roztoku, vedou k nesmáčivosti povrchu, či slouží jako inteligentní kombinatorická platforma pro studium adsorbce a diferenciace (makro)molekul na površích materiálů. Zabýváme se také studiem polymerizace z povrchu, a to jak experimentálně tak pomocí počítačových simulací, či přípravou samo-skládacích (self-folding) struktur. Zůstáváme stále „věrni“ také studiu chováni biopolymerů, polymerů a polymerních agregátů v tenkých vrstvách.
Co považujete za svůj největší úspěch a kdy jste nezvolil správně? A proč?
Největším úspěchem rozhodně byla a je volba studentů a spolupracovníků, s nimiž jsem měl to privilegium pracovat. Vždy jsem měl veliké štěstí natrefit na schopné lidi, kteří jsou zapálení pro práci. Za úspěch také považuji svou touhu nejít „se smečkou“ a zkusit něco nového. To, že jsem v minulosti změnil několikrát obor své práce, povazuji za obrovské plus. Co jsem se naučil o elektronických materiálech, fyzice vakua, či počítačových simulacích, se dnes moc hodí. Snažím se hledat inspiraci pro projekty v oblastech, které nejsou zrovna přímo vázané na polymerní fyziku. Mnohokrát se mi vyplatilo zajít na přednášku o něčem, co nemá s tím, co známe a co děláme, zdánlivě nic společného. A někdy pak přijde jiskra a nápad. Ne vždy to ovšem vyjde. Vlastně těch propadáků bylo a je více než úspěchů. To ale nevadí. Člověk si musí zachovat klidnou mysl a nesmí se nechat odradit. Já vždy říkám svým studentům: „Když experiment vyjde na první pokus, není s ním něco v pořádku.“ Vždyť špatný výsledek vlastně ani neexistuje! Existuje jenom očekávaný a neočekávaný výsledek. A já bych mohl psát celí stati o tom, kdy se nám něco očekávaného nepodařilo, což vzápětí (tedy ne hned, ale až po čase, kdy jsme věci začali víc rozumět) vedlo k něčemu novému a neočekávanému. Takže sečteno a podtrženo, špatným směrem jsem se vydal proto, že jsem měl špatný úsudek a byl tvrdohlavý. Ono to ale nakonec vedlo k něčemu jinému, ale možná stejně (ne-li více) zajímavému.
Mohl byste srovnat vědecká pracoviště v Čechách a v Americe?
Rozdílů je asi mnoho, jako i způsobů posuzování. Ono vlastně ani není férové takové porovnání dělat, protože se systémy organizace vědy i podmínky k ní velmi liší. Navíc nevím, zda jsem ten správný člověk, který se k onomu tématu může fundovaně vyjadřovat, protože nejsem zcela v obraze, jak to dnes s vědeckými pracovišti v Česku vypadá. Prvním rozdílem je, samozřejmě, počet pracovišť. Čím více pracovišť, tím je lepší konkurence -schopnost, možnost spolupráce, ale také specializace. Ačkoli v USA existuje řada národních laboratoří zabývajících se základním výzkumem, většina základního výzkumu se provádí na univerzitách. Ty tam jsou doby, kdy si mnohé firmy „dovolily“ mít vlastní základní výzkum… Vědecké týmy na školách jsou samostatné, v čele stojí vedoucí, který musí „vydělat“ peníze na vědeckých grantech, z nichž se zaplatí platy studentům, post-doktorandům, laborantům, popřípadě nakoupí nové přístroje. A jsme u dalšího rozdílu, tedy peněžním a materiálním zabezpečení. To je zde USA dobré, ačkoli je stále těžší a těžší granty získávat. Pravděpodobnost udělení grantu se každým rokem snižuje, protože množství peněz věnovaných na vědu z rozličných vládních zdrojů se nenavyšuje tak rychle jako počet lidi, kteří o ně žádají. Člověk se musí ohánět, aby „prodal“ své projekty a zaplatil lidem, kteří na nich pracují. Každý vedoucí laboratoře je tedy osobně „materiálně zainteresován“ na práci svého týmu. Obrovskou výhodou zdejšího systému je diverzita či rozmanitost lidí, kteří zde pracují. Týká se to jak vedoucích vědeckých týmů, tak i studentů. Já osobně považuji za obrovskou výhodu i to, že učím často o věcech, na nichž můj tým pracuje. To mi umožňuje zabudovat nové výsledky přímo do vykládané látky a tak získávat nové studenty, kteří by rádi pracovali v mé skupině.
Kdybyste měl dneska někomu vysvětlit, proč je dobré studovat chemii, jaké argumenty byste použil?
Moderní chemie je široká vědecká disciplína. Ty tam jsou doby, kdy si lidé představovali chemika jako vousatého staříka, který přelévá kapalinu z jedné zkumavky do druhé. Dnes víme, že chemie ovlivňuje vše, co je kolem nás, včetně nás samých. Podobory chemie, které se za léta vytvořily jako samostatné vědní disciplíny, se postupně sbližují a chemie se neochvějně překrývá s dalšími odvětvími, jako je materiálové inženýrství, biochemie, ochrana životního prostředí, či výroba a využití energie. Dnešní chemik se neučí jenom chemické reakce, ani jenom neanalyzuje výsledný produkt. Zaměřuje se na praktické problémy, které ovlivňují celé lidstvo. V tomto ohledu má člověk studující chemii neobyčejně široké pole uplatnění, které s sebou přináší také velikou zodpovědnost. Lidé se na chemiky budou spoléhat ne proto, že rozumí struktuře atomu či dovedou vyřešit komplikovanou kvantově mechanickou rovnici. Oni je budou posuzovat podle toho, jak jejich práce ovlivnila životy druhých. V tomto je veliký úkol (možná i úděl) chemie, ale také její krása a neomezené možnosti.