Cesta od farmacie k technologii a zase zpátky

Jaká byla Vaše cesta na VŠCHT Praha?

Od gymnaziálních let jsem chtěl studovat vysokou školu v nějakém přírodovědném oboru. Hodně jsem se věnoval biologii, ale postupně mne stále více lákala chemie, v té době celkem pochopitelně hlavně ta praktická. Tehdy jsem viděl lákavé spojení  všech svých zájmů ve farmacii, a proto jsem se v posledním ročníku gymnázia hlásil na Farmaceutickou fakultu UK. Po vzoru rodičů jsem si však podal přihlášky i na VŠCHT Praha a Přírodovědeckou fakultu UK. Na VŠCHT se tehdy dělaly přijímací zkoušky a já k nim tehdy šel již pevně rozhodnutý, že ze mne bude student Farmaceutické fakulty v Hradci Králové, kam jsem byl již přijat. Mé rozhodnutí se však neukázalo tak pevné, jak se zdálo, a vše nakonec skončilo jinak. Na VŠCHT na mne zapůsobilo, že se na mne již od přijímacích zkoušek pohlíželo jako na člověka, nikoliv jen na číslo v seznamu studentů. Především jsem zde však potkal člověka, který mou kariéru na dlouhou dobu ovlivnil – Zdeňka Bělohlava (současný prorektor pro pedagogiku, pozn. redakce). Zdeněk mě přesvědčil, že budoucnost chemie je nejen v experimentech, ale i „v počítačích“, v matematickém modelování, a tak jsem se nakonec rozhodl studovat VŠCHT, kde jsem pod jeho vedením vypracoval diplomovou i disertační práci. K farmacii jsem se nakonec přece jen vrátil, ale až téměř o 20 let později. I laboratorní chemii jsem se zprvu trochu odcizil. Věnoval jsem se výpočetní chemii a matematickému modelování procesů pro aplikace v chemickém průmyslu. Začínal jsem s aplikovanou reakční kinetikou, kterou jsme postupně rozvinuli do modelů, které implementují složité sítě reakcí, které jsou počítačově generované podle šablon vycházejících z vlastností molekul.

A jak jste se vrátil k farmacii?

Přes průmyslové aplikace. Zpočátku jsem byl hodně orientovaný na spolupráci s petrochemickým průmyslem, ale s řadou kolegů jsme „koketovali“ i s tím farmaceutickým, přičemž jsem zjistil, že farmaceutické technologie mají za těmi petrochemickými v některých ohledech zpoždění, protože vzhledem k vyšší přidané hodnotě produktů zde nebyl takový tlak na úspory a ekonomizaci procesů. Těsně před mou habilitací v roce 2006 se začaly masivně optimalizovat i farmaceutické výroby a podniky byly otevřené ke spolupráci, já jsem v tom všem viděl svou příležitost něco významně zlepšit a možnost vrátit se k  oboru, který jsem kdysi opustil.

S tím souvisí i obor, který garantujete?

Jsem garantem magisterského oboru Výroba léčiv. Tento obor začínal v období kolem mé habilitace nově a já chtěl studentům nabídnout témata, která s farmaceutickým průmyslem úzce souvisí a připraví je na to, jaké problémy budou jako přípravkoví technologové, inženýři, nebo formulační specialisté reálně řešit. To samozřejmě nejde bez toho, aby se člověk dané oblasti věnoval naplno i v rámci svého vědeckého zaměření. U mě tato změna tematiky probíhala postupně osm, možná deset let. Témata bakalářských a magisterských prací řeší problematiku farmaceutických výrob již dlouho, ale v posledních letech již publikujeme více odborných článků ve farmaceutické oblasti než v té tradiční petrochemické.

Od letoška také garantuji bakalářský i magisterský studijní program Syntéza a výroba léčiv. Potěšilo mne, že jsme náročným akreditačním procesem prošli prakticky bez připomínek a akreditace nám byla udělena na 10 let. V roce 2017 se pro obor Výroba léčiv podařilo navázat na vědecko-výzkumnou spolupráci a uzavřít smlouvu o studiu v rámci dvojího diplomu s University of Applied Sciences and Arts Northwestern Switzerland se sídlem v Basileji, podle které mj. probíhá vypracovávání diplomových prací pod společným vedením pedagogů z obou univerzit. Tato spolupráce bude samozřejmě pro nově akreditovaný program pokračovat.

Jaké předměty učíte?

Předmětů jsem učil a také učím poměrně hodně. Nemyslím si, že by někdo nutně musel učit „svůj“ předmět po celý život, ale naopak je vhodné předměty předávat tak, jak se osobnost pedagoga vyvíjí. Pokud výuka předmětu na dlouhou dobu ustrne a ztratí kontakt se současným děním, tak to není ten nejlepší způsob. Teoretické základy se sice nemění, ale s tím, jak se mění svět kolem nás, je často třeba upravit kontext výuky, aby studenti neztratili motivaci k učení a byli schopni aplikovat poznatky na řešení problémů, které jsou v současnosti aktuální.
Pokud mám být konkrétní a zmínit některé předměty, tak musím zmínit Bezpečnost chemických výrob. Tu vnímám jako určitý odkaz po profesoru Horákovi, který byl v této oblasti velkým vizionářem a snažil se studentům vštěpovat, že technolog, kromě toho, že navrhne či udržuje technologii ve správné funkci za podmínek, pro něž byla navržena, se musí také zabývat tím, co se stane, když se daná technologie dostane mimo tyto podmínky. Některé nešťastné události v průmyslu v poslední době dávají této myšlence poměrně velkou váhu a já se na něj snažím navázat a podnítit studenty k otevřenému uvažování o rizicích, která s sebou chemické výroby nesou. Ne s tím, že by bylo třeba technologie regulovat či zakázat, ale jak se dá pochopením zákonitostí jejich funkce přispět k celkové bezpečnosti jejich provozování.
Relativně novější záležitostí je předmět Inženýrství chemicko-farmaceutických výrob, s jehož výukou jsem začal před 12 lety, a ve kterém navazuji na přístup profesora Haniky. V něm chci studentům poskytnout určité základní znalosti a schopnost uvažování, které by farmaceutický technolog měl mít o různých typech průmyslových procesů od průmyslové syntézy, až po výrobu lékových forem, která má často blízko spíše k materiálovému inženýrství. Od roku 2013 tento předmět přednáším i v angličtině.

Jaký máte vztah ke studentům?

Mě učení baví a určitě se považuji více za pedagoga než za vědce. Považuji za velký úspěch pedagogické práce, pokud se mi, především u studentů v nižších ročnících, podaří studentovi vysvětlit něco na hranici jeho aktuálních možností a zkušeností. Vedl jsem více než 50 diplomových prací a myslím si, že na vysoké škole je krásné především to, že si každý student může vybrat téma, ke kterému má nějaký vztah a předpoklady pro jeho řešení. A vzhledem k tomu, že mým oborem jsou technologie, mne těší, že řada mých absolventů v rámci své práce vyřešila nějaký průmyslový nebo technologický problém a nezřídka v daném podniku nastoupila i do zaměstnání. Ostatně, většina mých absolventů pracuje spíše v průmyslu než v akademických institucích.

Již 5 let jste pedagogickým proděkanem, jak Vás to ovlivňuje?

Proděkanství je časově dosti náročné, ale na druhou stranu mi to dává šanci přispívat ke směřování fakulty na pedagogické úrovni. VŠCHT při různých příležitostech dává budoucím studentům – středoškolákům – příslib, že jsme školou, na které mají pedagogové ke studentům blízko a na které je vždy otevřená možnost individuálního přístupu. Tento příslib se snažím naplňovat, ať se jedná o poskytování informací či rad, kde se daný student může nejlépe vědecky uplatnit, nebo v případě že student potřebuje vyjít vstříc při harmonogramu plnění studijních povinností. Na studijní problémy se snažím pohlížet shovívavě, a pokud student musí překonávat nejrůznější překážky, můžeme se mu v tom snažit pomoci. Nakonec ale vždy musí prokázat kvalitu, schopnosti a disciplínu, které u absolventa očekáváme – jsem zastáncem principu rovné příležitosti pro všechny, ne však nutně rovného výsledku.
Celkově jsem rád, že mohu být proděkanem právě na FCHT, kterou považuji za fakultu velmi pestrou, ale zároveň velmi kolegiální. I v konkurenčním prostředí na fakultě převládá ochota spolupracovat a společně se posouvat k vyšším metám, nad partikulárními zájmy jednotlivců. Pro svou činnost proděkana zde tedy cítím velkou podporu, která mi práci usnadňuje, a jsem za to všem spolupracovníkům velmi vděčný.

Děkuji za rozhovor.