Co inženýr nenapsal, to neudělal

Jak jste se dostal k chemii?

Pocházím ze selské rodiny, kde se nikdo chemii nevěnoval. Do měšťanky jsem chodil do obce Kaznějov, kde byla na tu dobu velmi známá a významná chemická továrna Dolové a průmyslové závody, dříve Johann David Starck. Až se dnes divím tomu, na jak vysoké úrovni tam dělali analýzy. Vyrábělo se tam všechno možné, například evropským prvenstvím je biotechnologická výroba kyseliny citronové z melasy pomocí plísně Aspergilus niger. Mimo to se tam vyráběla i kyselina vinná či sírová, superfosfát, různé sírany, hlinité soli, byla tam klihárna. Byla to velmi pestrá chemie, ale dnes z toho nezbylo vůbec nic.

Takže když jsem vychodil měšťanku, tak bylo rozhodování jasné, buď na lesnictví, anebo na chemii. Můj otec se šel poradit k řediteli továrny Františku Kannhäuserovi, který byl později krátkou dobu i vedoucím katedry silikátů na VŠCHTI, a tak zvítězila chemie a šel jsem v roce 1944 na průmyslovku do Prahy.

Na známou Křemencárnu?

Tehdy ještě nebyla v Křemencové ulici, chemie se učila na strojní průmyslovce v Betlémské ulici. Ani ještě nestála Betlémská kaple, kde máme promoce, na Betlémském náměstí byla německá technika. A v roce 1945 se chemická průmyslovka osamostatnila.

Jak jste to prožíval, kluk z vesnice a za války ve velké Praze?

První rok byl velmi těžký, bylo mi čtrnáct a bydlel jsem u tety, která, mírně řečeno, nebyla hodná. Teta byla šmelinářka, na což mě využívala, například mě o půlnoci vzbudila a musel jsem táhnout kufr plný hus v ceně asi sto tisíc. Na takovou práci mě jako dítě zneužívala, předpokládala, že si mě nikdo nevšimne.

Byl jsem z hluboce věřící rodiny a odloučení v Praze jsem nesl velmi těžce. Pamatuju si, že jsem se chodíval modlit k Ignácovi na Karlovo náměstí (pozn. aut. Kostel svatého Ignáce z Loyoly). A také jsem se tam chodíval vybrečet, tehdy to byla opravdu krušná doba, a tak člověk přirozeně utíkal k pánubohu, ale od konce války jsem tam nebyl.

Na druhou stranu jsem trávil hodně času v menze, tam chodilo mnoho bývalých vysokoškoláků a taky jeden pěvec opery Národního divadla. A hráli jsme tam biliár a on ho hrál nejlépe ze všech. Nutno říci, že i já jsem to docela uměl, chodil jsem do menzy na oběd a pak jsem tam další dvě hodiny hrál a to téměř každý den (smích).

Jaký byl konec války v Praze?

To byl dost horor. Praha už byla dost rozbombardovaná, výuka koncem války nebyla a já jsem chtěl odjet domů. Ale jezdíval jsem vlakem přes Plzeň, kde bylo totálně rozbombardované nádraží. A také se smělo jezdit jen 75 kilometrů, ale má rodná vesnice byla dál. Tak jsem si koupil lístek do Chrástu, kde jsem měl kamaráda Slávu Čečáka, který do Mrtníka jezdíval k babičce na prázdniny. Sláva vzal kolo a z Chrástu mě čtrnáct dní před koncem války dovezl domů. Na kole jsme se střídali, na nosiči, kde seděl ten druhý, jsme si udělali třmeny z provázků, abychom si odlehčili nohy.

Doma už byl do osvobození klid?

No, úplně ne. Ke strejdovi na dvůr přišel vyčerpaný mladík, který utekl z pochodu smrti. Koncem války Němci likvidovali koncentrační tábory a on i s bratrem utekl. Byl to rumunský Žid, jmenoval se Gabriel Franko a já byl jediný, který se s ním mohl domluvit německy. Byl z Kluže, syn lékaře a také studoval medicínu. V prvním ročníku ho sebrali a rodiče v koncentráku zemřeli…

Ve vedlejší vesnici byla německá vojenská posádka a tak jsem ho schovával u nás ve stohu a nosil jsem mu tam jídlo. Po skončení války jsme na okolních shromaždištích hledali Gabrielova bratra, ale nenašli jsme ho. On chtěl mermomocí domů, i když jsem ho zrazoval, že čtrnáct dní po válce je to ještě brzo. Sliboval, že napíše, ale už se nikdy neozval.

V květnových dnech se rozneslo, že se od Kaznějova blíží němečtí vojáci. Vzal jsem si tátovu brokovnici a s podobně vyzbrojenými kamarády jsme zalehli proti nim. Němci, i když to byli vojáci, už byli odzbrojeni, naštěstí pro nás. To byla velká klukovina.

Jak daleko byly od vás Sudety?

Od Mrtníku, ze kterého pocházím, byly Sudety asi čtyři kilometry a hranice mezi územím obývaným Čechy a Němci byly dost ostré, tvořené lesem. Za lesem bylo vše německé a před lesem byla jen jedna malá německá vesnice, jinak tam Němci nebyli vůbec, což je s podivem. Do Sudet jsem se vůbec nedostal, vlastně prvně jsem tam byl až v roce 1947, kdy bylo velké sucho a po vystěhovaných Němcích tam zbyly nevyužívané louky, které jsme s tátou jeli posekat na seno, bylo to o prázdninách.

Vaši pověstnou pracovitost ve Vás vyvolala těžká léta v Praze?

Myslím si, že je to spíše vliv selského prostředí, nejspíš vrozená věc. U sedláků, pokud někdo pořádně nepracoval, tak se to považovalo za hřích.

Už na průmyslovce jste věděl, že chemie je to pravé pro Vás?

Určitě. Od čtrnácti let jsem dělal experimenty a každý rok jsem o prázdninách pracoval v továrně v Kaznějově, například jsem ráfkoval sudy s krystalickou kyselinou citronovou. Také jsem pracoval v centrální analytické laboratoři, kterou vedl Jindřich Flek. Jindřich Flek, předtím, než pracoval v Kaznějově, tak byl asistentem na katedře analytické chemie VŠCHTI a také napsal velmi zajímavý sborník o české kyselině sírové.

Experimentoval jsem i doma, jak studentíci dělají pokusy, tak jsem je dělal i já. Už v prvním ročníku jsem si chemikálie ve formě roztoků kupoval od Rudolfa Zahradníka. S ním jsem byl ve třídě, on byl o dva roky starší a prošli jsme spolu i vysokou školu. Pak jsem si nějaké chemikálie přinesl i z laboratoře z Kaznějova. Tehdy byly i v Praze prodejny chemického skla.

Kolikrát jste musel malovat?

Nikdy. Pochopitelně jsme se jako mladí, s odpuštěním, blbci, zabývali i výbušninami. Po válce byly všude bomby. Pamatuju si, že o prázdninách jsem se v opuštěné kaolínce v Mrtníku pokoušel přivést tritol k výbuchu. Tritol se k výbuchu dá těžko přimět, je potřeba mikrovýbuch, bez rozbušky to nejde. My jsme tam sice dávali pseudorozbušky, ale nakonec jsme kilo tritolu hodili na oheň. Tritol nevybouchl, ale pouze shořel. Naštěstí je tritol stabilní výbušnina, a tak se nám nic nestalo (smích).

Poválečná léta byla podobně divoká?

Byla. Po válce na průmyslovce se běžně střílelo. Byly čtyři paralelní třídy, A až C chlapecké a D byla dívčí. A v céčku při vyučování střelil jeden kluk druhého do zad. Pistole se běžně nosily, do školy, střílelo se do tabule. Ten postřelený spolužák se z toho dostal. I dějepisář chodil po třídě s pistolí, a když se někoho zeptal, namířil na něj pistoli. To ovšem byla legrace. Chemii jsme se naučili velmi dobře, učitelé byli vzdělaní. Třeba cukrovarnictví se vyučovalo velmi kvalitně. V roce ’47 jsem byl v cukrovaru ve Štětí na kampani cukru. Tehdy byl velmi suchý rok a při odpařování cukerného roztoku se pořád měnilo pH. Aby cukr krystalizoval a ne se hydrolyzoval, tak je potřeba zásadité pH, ale kvůli velkému suchu bylo v řepě hodně dusíkatých látek, a tak byl problém s krystalizací.

Na střední škole jste zažil i komunistický převrat.

V osmnácti mě politika nezajímala. Na vysoké škole jsem byl v prvním ročníku ročníkovým předsedou SPICHu (Spolek posluchačů inženýrství chemie). Ke Svazu mládeže jsem se nedostal ve škole, ale na koleji, kde byla dobrá parta. A byla tam svazácká buňka a tak jsem se k tomu dostal. V roce ’54 jsem byl přijat za kandidáta KSČ. Byl jsem tehdy přesvědčený komunista a snad právě proto mě v roce ’69 vyhodili. V roce ’68, ještě před vpádem vojsk, jsem byl na kongresu v Moskvě a pak za mnou přijela manželka s dcerou a byli jsme tam soukromě, což bylo dost neobvyklé. A tato návštěva mi otevřela oči. Bydleli jsme u jednoho studenta z VŠCHT, jeho otec byl disident a u nich doma se scházelo mnoho disidentů. Každý o někoho přišel a mě to šokovalo. Opozice to ale nebyla demokratická, jak si představujeme teď, ale byla například silně procarská.

Prověrky v roce ’58 byly na VŠCHT velmi kruté, nejhorší ze všech vysokých škol. Sice jsem byl ve straně, ale prověrek jsem se neúčastnil, pořád jsem byl aktivní jen ve Svazu mládeže. Tehdy byl vyhozen Wichterle, byl z buržoazní rodiny, a tak nesměl učit. Po roce ’89 jsem byl členem prvního Akademického senátu a tak jsme hned Wichterleho pozvali, abychom to trochu odčinili.

Koho z chemických velikánů, jejichž busty máme teď ve škole, jste potkal?

Votočka už ne, ale pamatuju si analytika profesora Hanuše. Největší vzpomínky mám na profesora Wichterleho, ten nás měl v prvním ročníku na anorganickou chemii. On byl organik, ale tehdejší učitel anorganiky utekl do Ameriky, a tak nás učil Wichterle. On už tehdy zaváděl, i když se to v anorganice tolik nedá aplikovat, teorii vazby. Já jsem z průmyslovky chemii docela uměl, a tak jsem exceloval. Na konci se psala jeho slavná písemka, kdy měl každý deset listů, ale nikdo nemohl opisovat, protože měl každý jiné otázky. On to neznámkoval, ale bodoval v procentech. 100 procent byl průměr, kdo byl nad sto, byl nadprůměr, pod sto podprůměr a ti potom většinou anorganiku neudělali a odešli během letního semestru třeba na přírodní vědy a tím se zredukoval náš ročník na polovinu. Ke stejné redukci dochází i teď, i když možná větším strašákem je matematika. Musím se pochlubit, byl jsem druhý, měl jsem nad 200 procent, první byl Miloš Čepický, který pak pracoval v Pardubicích.

I na fyzikální chemii byli velcí fořti, Reiser, Hála a Erdös. Hálu považuji za největší hlavu, proslavil se ve výzkumu rovnováh kapalina-pára, v tom byl odborník světového formátu.

Čím byl profesor Wichterle výjimečný?

Kromě toho, že byl Wichterle mimořádně nadaný, tak byl i Hanák, měl schopnost vypravěče, a když bylo potřeba, tak si něco přimyslel, nedržel se úplně pravdy. Obdobný byl Emil Zátopek, mladý muž od Bati, a on když vyprávěl, tak jsme se váleli smíchy. Wichterle byl první, kdo tady propagoval teorii vazby v organice, to bylo novum, polarizace vazby, a tímto způsobem se organika nevyučovala a česká učebnice na to nebyla.

Je šance, že nám na VŠCHT rostou další velké osobnosti, nebo tomu doba nesvědčí?

Já nevím. Obávám se, že je nějaká systémová chyba. Viním grantový systém, který je zařízený tak, že když má někdo prořízlou pusu, tak vydyndá velký grant, pak je z toho slavný, z grantu sice nic není, ale to nevadí.

Kdo byl Vaším vzorem?

O vzoru těžko mluvit. V technologii bylo hodně lidí, kteří mě ovlivnili, ale nikdo nebyl takový, abych ho bral za přímý vzor. Například bývalý vedoucí katedry (organické technologie) profesor Ettel, velká postava. On měl spoustu nápadů, měl sešitek, kam si je zapisoval, ale občas však byly z hlediska fyzikální chemie nesmyslné. On šéfoval chemii, byl chemik náturou, ale výpočty odmítal. Chemické inženýrství u nás zakládal Američan George Standart a o něm Ettel říkal, to není chemik, nýbrž astronom. Standart zase počítal, všechno počítal, ale v chemii se všechno spočítat nedá. Ale zavedl u nás počítání v chemické technologii.

Ani otec, který vám vytyčil cestu k chemii?

Otec byl velká autorita, ale bohužel brzo zemřel. Za první světové války byl postřelen, měl kulku v plicích a v té době se nedala vyoperovat, takže měl dlouhodobé zdravotní potíže.

Ale určitě, pokud bych měl mluvit o vzoru v zanícení pro práci, tak to byl Otto Wichterle. Byl to chemik zanícený pro chemii a českou chemii velmi obohatil, i když mu mám stále za zlé, že v roce 1990 prohlásil u nás na přednášce ve velké posluchárně, že technologie neexistuje, protože chemik, pokud zná chemický princip, tak si technologii vymyslí cestou do fabriky ve vlaku. Měl tenkrát velký aplaus. Bavil jsem se o tom i s jeho synem Kamilem, a ten mi vysvětloval, že to táta myslel tak, jak to dělal po válce, když zaváděli kaprolaktam v Žilině. To byla vlastně zvětšená laboratoř, Wichterlova technologie byla přesmyk a destilace z kotle do kotle. Když jsme byli v roce 1957 na exkurzi v Leuně na kaprolaktamu, tak tam byl rozdíl od Žiliny ne o jeden řád, ale nebetyčný rozdíl, kapacita byla desetkrát větší, dvoustupňová extrakce, filmové odparky, dodnes se na tom nic nezměnilo, jen kapacity jsou větší.

Chemická technologie opravdu není exaktní vědou, je to aplikace mnoha vědních oborů. V ČR jsme většinu chemických procesů nakoupili ze zahraniční. Není snadné sestavit proces na soudobé úrovni.

Tak naopak, kdo z Vašich studentů a kolegů se dobře uplatnil?

V průmyslu například již zemřelý Rudolf Vyskočil, velmi dobře se ve švýcarském Sulzeru uplatnil Jirka Volf nebo z mladších Ludvík Kašpar, teď dělá ředitele DIAMO. Nebo Jirka Krupka, který z pro mě nepochopitelných důvodů odešel do průmyslu. Přitom si myslím, že je přesně typ do výzkumu a já ho tu postrádám, on udělal hodně práce ve výzkumu mechanismu reakce cyklopentadienu na dicyklopentadien, aplikoval kvantovou chemii a hledal, co může a nemůže vzniknout. A u nás na katedře určitě Jirka Trejbal, ten je zapálen pro technologii a postupně po mně přebírá skupinu chemické technologie.

Jak jste se dostal k technologii?

Přes továrnu v Kaznějově. Vždy jsem k technické chemii inklinoval. Na průmyslovce jsem měl takovou utkvělou představu, že postavím fabriku na čisté chemikálie v Mrtníku, ve svém rodišti, což byl samozřejmě nesmysl, není tam ani železnice. V Kaznějově jsem technologie obdivoval, i když byly v malém, dnes dělám technologie, které produkují větší hodnotu než celá Kaznějovská továrna. Už i má kandidatura byla technická práce.

Přesto Vás žádná teoretická práce nezaujala?

Zavadil jsem o pár teoretických zajímavostí, například hydrogenace anilinu na cyklohexylamin. Kobaltový katalyzátor, který jsme tehdy s docentem Dvořákem vyvinuli, má minimální povrch, přesto má ohromnou hydrogenační aktivitu, ale jen pro anilin. Většina hydrogenačních katalyzátorů hydrogenuje všechno, ale kobaltový katalyzátor je strašně aktivní, ale jen na anilin a přitom nemá povrch a nevíme, jak je to možné, co se na tom povrchu děje. A k tomu voda podstatně zrychluje hydrogenaci anilinu, zatímco na niklu, který je kobaltu podobný, voda hydrogenaci zpomaluje. Další zajímavostí je, že prvních 14 dní roste aktivita katalyzátoru. Teď jsme zjistili, že tato záběhová perioda se dá přidáním vody zkrátit. Ono to celkem technicky nemá význam, protože první vsádka katalyzátoru vydržela dvacet let. Neznám katalyzátor, který by v reaktoru vydržel tak dlouho, takže jestli je záběhová perioda čtrnáct dní nebo týden, nehraje roli. Teoreticky je to však velmi zajímavé, tenkrát jsme na to neměli čas (smích). Až teď se jeden doktorand u docenta Dvořáka pokouší vysvětlit, proč se tak kobalt chová.

Uvedl bych ještě jeden těžko pochopitelný chemický jev. Když kondenzuje anilin na difenylamin, tak je reakce jasná, dva aniliny reagují na difenylamin a amoniak. Ale. Vzniká tam isopropyldifenylamin. Jak tam může vzniknout? Anilinový aromatický kruh je velmi stabilní, tak jak se z něj udělá isopropyl? Nejsou ho tam stopy, je ho tam půl procenta. Na vysvětlení mechanismu jsme neměli čas. Že to není nečistota, to jsme potvrdili.

Naše skupina přece jen přispěla k teoretickému výzkumu heterogenní katalýzy. Okolo roku 1970 jsme s irským aspirantem (nyní by se řeklo doktorandem, pozn. aut.) objevili takzvaný stop-efekt, který pak do velké hloubky rozpracoval můj další aspirant doc. Koubek, pozdější rektor naší školy. Co je stop-efekt? Při některých katalytických přeměnách se při zastavení nástřiku výchozí látky do kontinuálního proudu inertního plynu zvýší na krátkou dobu rychlost tvorby produktu. Tento nestacionární jev lze využít při studiu mechanismů dějů probíhajících na povrchu heterogenního katalyzátoru. Bohužel doc. Koubek o stop-efektu jen málo publikoval.

V příštím životě byste také dal přednost technologii před základním výzkumem?

V tomto životě už mě dlouhý život nečeká (smích). Zkušeností mám hodně a mohu rychle reagovat na různé věci, výběr aparátů apod., už jsem v technologiích zažil všechno možné. Dělám, co můžu, spíš už nemůžu.

Co připravujete teď?

V Ostravě (poz. aut. BorsodChem MCHZ) je druhá největší výroba cyklohexylaminu a dicyklohexylaminu na světě, závod vlastní Číňani přes maďarskou firmu BorsodChem. Je to pravděpodobně největší čínská investice v ČR, ale nevede se jako čínská, ale jako maďarská. Teď se připravují nové jednotky na cyklohexylamin v Ostravě i v Číně, celková kapacita odpovídá spotřebě celého světa. Ještě se v Ostravě jedná o předělání staré jednotky na cyklohexylamin na nový dicyklohexylamin, existuje úvaha, zda konstrukci zbourat a udělat novou, nebo udělat úpravy staré konstrukce, která je už hodně zkorodovaná. I toto souvisí s chemickou technologií.

Současná situace vše komplikuje, teď bych potřeboval s Číňany jednat. Už dostali podklady a plánovali, že na podzim do Ostravy přijedou. Dobře se s nimi jedná, mají úroveň, taky mají Aspen (software na návrh technologií). Wanhua (vlastník BorsodChem MCHZ) také vyrábí anilin, i když jinou technologií než mou, mají velkou kapacitu, vyrábí milion tun anilinu ročně, žádní troškaři.

Také jste mluvil na česko-čínském fóru.

To se netýkalo cyklohexylaminu, ale kolega Jiří Trejbal dělal pro firmu Nafigate návrh na biotechnologii výroby bioplastu z odpadních tuků. V Su-čou se měl v průmyslovém areálu postavit poloprovoz, Jiří Trejbal dělal návrh na poloprovozní jednotku i na velkou jednotku na deset tisíc tun, těch se mělo stavět několik po celé Číně. Ale z toho všeho sešlo. Trejbal na tom strávil hodně času, chtěl se s touto prací habilitovat, ale bohužel to neprošlo. Přestože jsme škola a fakulta, která má technologii v názvu, tak u nás bohužel větší technické dílo není habilitovatelné, pokud nejsou publikace. To je nevýhoda školy. Nejsem propagátor toho, aby všichni dělali technologii, ale aby se tak anihilovala technologie, jak se tomu děje na škole teď…

To je velká škoda.

To je a tím pádem také o naší škole nikdo neví. Kdyby sem tam nebyla v televizi profesorka Hajšlová, která dělá analýzu potravin, kterou každý potřebuje, tak se o nás neví. Zatímco jiné technické školy se na veřejnosti objevují s technologiemi, my už se netváříme jako technická škola a přizpůsobili jsme se požadavkům Akademie věd, že se u nás nebude dělat technologie. Technologie je na škole jaksi trpěna.

Dá se technologie publikovat?

Pokud technická práce směřuje k realizaci, tak se nesmí publikovat! A obvykle se ani nepatentuje, protože i patent je prozrazením know-how. To si může možná dovolit BASF, které má na to celé oddělení právníků a může se soudit o patenty.

Určitě jsem pro publikování, mladý člověk by měl publikovat, protože se naučí psát. Renomované časopisy mají přísné recenzenty, na tom se mnoho naučí. Já mám heslo „Co inženýr nenapsal, to neudělal“. To, že má něco v hlavě, to je málo, ale musí to dát na papír, ve formě know-how formulovat na papíře, včetně výkresů a výpočtů. Bez toho to nejde. Víte, co to dá práce, vypáčit z některých lidí zprávu o výsledcích výzkumu?

Když se díváte zpětně, neměl jste si založit projekční kancelář?

Určitě ne, technologie se nedá dělat projekcí. Technologie se dělá v laboratoři. A pak v poloprovozech ve fabrikách, se kterými jsme spolupracovali. Naše projekční kanceláře, podobně jako zahraniční, nemají výzkumnou kapacitu. Některé ve světě ji mají, ale není jich příliš mnoho. Většinou kupují procesy od chemických podniků a pak je staví. Tak fungují projekčně-inženýrské firmy, jako je například Chemoprojekt. Chemoprojekt má např. licenci na stavbu kyseliny dusičné od francouzské firmy Grande Paroisse. Takže staví po celém světě kyseliny dusičné, ale není to jejich technologie, je to technologie Grande Paroisse.

Před třemi lety za mnou přišla americká projekční kancelář KBR a oni po mně chtěli naši technologii anilinu. Tak jsem jim říkal, vždyť máte technologii DuPontu? A oni odpověděli, že už nemají povolení od DuPontu, takže stavět nemohou, přestože to umějí. Majitelem mé technologie je Ostrava (BorsodChem MCHZ), ale ta to nechtěla prodat, protože si nechtěla vytvářet konkurenci. Nakonec vše skončilo studií proveditelnosti.

V oblasti technologií Vám musí být Česká republika malá, jakou máte mezinárodní spolupráci?

Posledních dvacet let jsem spolupracoval s belgickou firmou Taminco, která je nyní součástí Eastman Chemical Company, což je velká americká firma. Taminco je zaměřené na aminy, má to i v názvu, který je zkratkou z The Amin Company. Taminco má např. největší výrobu dimethylaminopropylaminu (DMAPA) na světě, všechny šampony se dělají z tenzidu, jehož základem je DMAPA. Máme jednu jednotku v Americe, ta je pro Procter and Gamble, a druhá je v Gentu pro evropskou firmu Henkel. Obě jednotky jsou stejné.

Zpátky ke škole, co Vám na VŠCHT vadí?

Vadí mi, že když u nás někdo dělá nějakou funkci, rektora, prorektora, jeho další štace je, že jde na ministerstvo nebo někam jinam. Ani neuvažuje o tom, že by se vrátil na katedru, a opustí chemii. To by například Wichterle ani Hála nikdy neudělali, zaměnit chemii za ministerské křeslo, to bylo nemyslitelné… Pochopitelně, pokud je někdo tři nebo čtyři roky ve funkci, tak ho to v odborné práci omezuje, ale neznamená to, že se nemá vrátit.

A má dělat rektora chemik, vysokoškolský profesor, nemá to být profesionální manažer?

Od manažerských povinností má rektor kvestora. Osobně si myslím, že máme manažerských funkcí moc, manažerské práce by se měly minimalizovat. Já pamatuju, že byli na škole tři úředníci…

Jen si vemte, kolik se dělá hlášení o vědě. Vždyť je nikdo nemůže číst! Kdo by z toho na ministerstvu, když si to přečte, mohl něco vyvozovat? Proč se to dělá? Aby se to házelo do stoupy nebo dávalo do almary? Ale bere se to tak, že se to musí.

A dá se vrátit z manažerské židle do výzkumu?

Kdysi to bylo normální. Teď je normální to nedělat. Za mého mládí by to ani nikoho nenapadlo, když dělal děkana, tak ho dělal rok, dělal to z povinnosti a pak se vrátil k chemii.

Je to jistý znak doby, když někdo má funkci, že už se nevrací k oboru. To by na vysokých školách nemělo být. Že by se vysokoškolský profesor stal čistým manažerem, to je velká škoda. Nevytváří to dobrou atmosféru na škole, chemici by měli být zapálení pro obor, a ne pro židli na ministerstvu.

Prof. Ing. Josef Pašek, DrSc. 

Za 60 let své práce realizoval v českých i zahraničních závodech asi 50 chemicko-technologických procesů. Realizace byla většinou doprovázena investiční činností a celková roční produkce realizovaných procesů je odhadována na 1 mld Euro. Z jeho dílny vyšlo několik procesů, které patří mezi několik největších na světě, především výroba anilinu, cyklohexylaminu a dicyklohexylaminu či dimethylaminopropylaminu.

Z českých firem nejčastěji a nejdéle spolupracuje s BorsodChem MCHZ Ostrava, dále jsou to DIAMO Stráž pod Ralskem a Unipetrol, na Slovensku s Chemko či Duslo, v roce 2004 začal spolupracovat s belgickou firmou Taminco, nyní Eastman Chemical. Největší výrobní kapacitu 300 tis. tun ročně, postavenou podle know-how profesora Paška, má výroba anilinu v japonské firmě Tosoh.