Na začátku volil mezi studiem ekonomie a chemie. Vybral si, samozřejmě, chemii, konkrétně pak fyzikální. Po doktorátu sepsal pro jistotu tři žádosti o postdoktorandské granty – vyšly mu všechny. Má zkušenosti z Japonska, Portugalska, Kanady i USA. Na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze je garantem programu Fyzikální a výpočetní chemie a členem výzkumné skupiny aplikované termodynamiky. V úterý 18. prosince 2018 převzal Michal Fulem z rukou ministra školství profesorský dekret. „Nikdy jsem to neměl jako cíl,“ říká otec dvou dětí a tvůrce několika raritních experimentálních přístrojů.
Nebyl-li vaším cílem, co pro vás tedy profesorský titul znamená?
Silnější pozici pro vyjednávání a lepší výchozí pozici pro získávání projektů, protože jak všichni víme, CV hraje důležitou roli, když se hodnotí fundovanost řešitele. Víc nic, nejsem člověk, který by si na akademických titulech zakládal. Snažím se jen provádět svou práci, co nejlépe to jde, a profesura přišla vlastně jako vedlejší efekt.
Věděl jste už během studií na rokycanském gymnáziu, že se budete chtít věnovat chemii?
Částečně. Měli jsme učitelku, která byla absolventkou VŠCHT. Vedla chemický seminář, kde jsme studovali nadstavbu nad běžnou gymnaziální chemii. K tomu mě bavila matematika, takže maturitní předměty byly jasné. V souladu s tím jsem si dal přihlášky na VŠE a VŠCHT a na obě školy jsem se dostal. Potom, co jsem po pár dnech objevil krásu a kvalitu VŠCHT, jsem ale studium VŠE rychle opustil.
Litoval jste někdy?
Nikdy. Jsem moc rád, že jsem se tak rozhodl. Práce mě dodnes baví a naplňuje. Nejsem si jist, že by to bylo stejné, kdybych dělal ekonoma.
Jak na studium na VŠCHT vzpomínáte? Co bylo jinak oproti dnešku?
Nechci v žádném případě generalizovat. Za sebe si myslím, že ta škola byla dříve tvrdší, náročnější. Já i moji kolegové jsme dnes dostupní pro studenty prakticky neustále, jsme otevření, a někdy dokonce snížíme laťku, protože není jiné východisko. To dříve nebylo možné. Nepovolovalo se více termínů, nenabízela se žádná individuální řešení.
Hodně se také proměnily technologie. Dříve prakticky neexistovaly názorné vizualizace, na seminářích jsme nebyli schopni dopočítat matematicky náročnější příklady a pouze načrtávali řešení. Dnes díky výpočetním technologiím umíme problémy řešit až do konce, studenti názorně vidí, že to jde a kde jsou jaká úskalí. To je obrovský pokrok.
Proč jste si tehdy zvolil jako specializaci fyzikální chemii?
Na ústavu byla výborná parta učitelů i studentů. Každoročně se pořádal tzv. PuFyCh, neboli putování fyzikálních chemiků. Dále různé společenské akce, do kterých byli studenti zataženi. U zkoušek jsem viděl, že naproti mě sedí sympatičtí lidé, a navíc mě ta oblast studia samozřejmě bavila. Na začátku jsem koketoval ještě s analytickou a organickou chemií, protože jsem byl poměrně dobrý student a profesoři o mě stáli. Ale nakonec jsem jednoznačně zvolil fyzikální chemii.
Po doktorátu jste odmítl grant GAČR a Roman Herzog Research Fellowship? Co vás k tomu vedlo?
Ke konci doktorátu jsem věděl, že se chci věnovat vědecké kariéře. V takovém případě se nabízí jako logické pokračování postdoktorandské studium. Chtěl jsem zvýšit svoje šance na přijetí, a proto jsem sepsat tři žádosti – kromě dvou zmíněných ještě na University of Porto. A ony všechny vyšly. Kromě toho jsem chtěl také cestovat a poznat život v jiné zemi. Laboratoře v Německu i Portugalsku byly co do kvality na stejné úrovni, nakonec tedy rozhodla větší exotika a Atlantik.
Představy, co by vám pobyt na Pyrenejském poloostrově měl po vědecké stránce dát, byly naplněny?
Ano. S laboratoří v Portu mám dodnes velmi pevné vazby a na řadě věcí spolupracujeme. V rámci spolupráce jsme získali řadu významných výsledků, takže profit z mé stáže je dodnes na obou stranách, včetně vzájemných výměnných pobytů studentů obou laboratoří.
Na jakém tématu jste tam tehdy pracoval?
Primárně šlo o studium termodynamických vlastností organických látek a budování nových experimentálních aparátů pro tuto oblast.
Původně jste měl být v Portu na tři roky, ale namísto toho jste po roce putoval do Kanady. Jak k tomu došlo?
Zaprvé jsem se chtěl zase trochu posunout a poznat prostředí severoamerické vědy, zadruhé můj školitel disertační práce, profesor Růžička, se potkal na konferenci s profesorem Shawem z University of Alberta, ten potřeboval post-doka, který by rozvíjel téma rekonciliace termodynamických veličin pro ropné systémy. Znal renomé naší laboratoře, nemusel jsem tedy psát projekt a pobyt mi hradil z vlastních zdrojů. Po roce mi ho navíc prodloužil o další rok.
Jak na vás kanadská věda zapůsobila?
Zjistil jsem, že se to proti Evropě zase tolik neliší. Myslel jsem, že to bude všechno fungovat jednodušeji a budu se moct soustředit jen na vědu, ale nebylo tomu tak. Například byrokratická zátěž byla na stejné úrovni jako tady, v některých oblastech možná ještě větší. Edmonton je navíc dost odlehlá oblast, čili dodavatelé tam nezajíždějí pravidelně a na některé chemikálie a přístroje jsme museli dlouho čekat.
Když zpětně zhodnotíte postdoktorandské pobyty, co nejdůležitějšího vám přinesly?
Strašně mě nabily energií. Po návratu jsem měl chuť a elán měnit věci k lepšímu. Hned po návratu na VŠCHT jsem se pustil například do rekonstrukce laboratoře. Další věcí bylo, že tady po mém návratu například úplně chyběly pozice post-doků, kteří jsou všude jinde tahouny vědy. Teď už se to rozjelo, ale trvalo to dost dlouho.
Věděl jste dopředu, že se vrátíte na VŠCHT?
Já se vracet chtěl, chtěl jsem využít toho, co jsem načerpal v zahraničí, a také pokračovat v tom, co jsem tu na doktorátu začal. Navíc nebylo tehdy tolik výzkumných center, jako je teď, takže VŠCHT byla vlastně jasná volba.
Než se dostaneme k vašemu aktuálnímu působení ve škole, rád bych se zeptal ještě na jednu vaši zahraniční zkušenost, a to pracovní stáž v Japonsku.
V rámci doktorátu jsem byl na tříměsíční pracovní stáži v Mitsubishi Chemicals. Poznal jsem tam chemii z druhé strany, byla to tehdy sedmá největší chemička na světě. Odnesl jsem si spoustu zkušeností, jak to funguje ve firemním prostředí a také ve specifickém japonském kulturním prostředí. Zajímavá byla kombinace velkého tlaku na výkon a skutečnosti, že nikoho nepropouští, i když není zrovna momentálně potřeba. Lidé jsou stále zaměstnáni, každý den chodí do práce, ale čtou si tam třeba noviny. Firmy jsou také velmi věkově strukturované, rozhoduje ten, kdo je starší. A zásadně se nechodí domů dříve, než odejde šéf. Když sedí do půlnoci u počítače, musíte tam sedět s ním.
Nyní již k současnosti. Na VŠCHT pracujete ve skupině aplikované termodynamiky a spolu s kolegy jste držitelem grantu GAČR Teoretické a experimentální studie termodynamických vlastností a fázového chování molekulárních krystalů. Oč v něm jde?
Projekt kombinuje více výzkumných oblastí, kterými se v laboratoři zabýváme – od teoretických výpočtů po experiment. Většina léčivých substancí jsou molekulární krystaly, u nichž je důležité polymorfní chování, tj. že každý krystal se může vyskytovat v různých modifikacích. Každá modifikace má různé fyzikální vlastnosti, které mohou ovlivňovat například biodostupnost léčiva. My se snažíme teoreticky predikovat termodynamické vlastnosti a polymorfní chování krystalu a následně teoretické předpovědi ověřujeme pomocí experimentálních studií. Řekl bych, že kombinace pokročilých výpočtů a unikátních experimentů činí naši skupinu výjimečnou. Nespoléháme se totiž jen na komerční přístroje, ale stavíme si vlastní.
Což je asi časově hodně náročné...
To ano. Má to třeba vliv i na počet publikací, který logicky není tak vysoký jako u lidí, kteří si přístroje pouze kupují. Vývoj někdy trvá dva, někdy ale i třeba pět let. Jsme známí tím, že spolupracujeme na vývoji doporučených termodynamických dat pro kalibrační účely, občas, když se například najde rozpor v literatuře, tak ho umíme vyřešit právě díky přesným experimentům v kombinaci s pokročilými výpočty. Ve výbavě máme, myslím, celkem raritní přístroje.
Na VŠCHT jste garantem nového programu Fyzikální a výpočetní chemie. V čem se liší od svého předchůdce Analytické a fyzikální chemie?
Jak z názvu vyplývá, program neobsahuje tu analytickou část, kterou nově postihuje jiný program. Myslím si, že to je dobře. Fyzikální chemie si jako jeden z pilířů chemie zaslouží mít vlastní program, zaměřený na mimo jiné mikroskopické chápání chemie v kombinaci s dobrou znalostí matematiky a informatiky. Program jsme sestavili ve spojení s ústavem ASŘ, který zajišťuje zmíněnou informatickou část.
Baví vás učit?
Ano. Nepatřím k těm, kdo by stavěli učení na druhou kolej. Snažím se vždy odvádět co nejlepší výkon a věnuji se tomu, co mohu. Snažím se přednášky a semináře aktualizovat a vylepšovat, i když je to někdy časově náročné a ohodnocení pedagogické činnosti není srovnatelné s výzkumnou činností.
Evidentně jste dost vytížený. Zbývá vám čas i na něco jiného?
Pracuju naplno, ale snažím se věnovat také rodině, mám dvě malé děti a vyčítal bych si, kdybych se jim nevěnoval. Sice pak ve finále nezbývá moc času na mé hobby a na spánek, ale zatím to zvládám.