Tomáš Herink je jediným českým členem představenstva ORLEN Unipetrol, je odpovědný za výzkum a vývoj, výrobu a údržbu, energetiku, rozvoj a optimalizaci technologií, business development, HZS a odštěpný závod Polymer Institute Brno. Zároveň je členem vědecké rady VŠCHT Praha, učí v Univerzitním centru Litvínov a v dubnu letošního roku jej rektor jmenoval mimořádným profesorem na VŠCHT Praha.
Jak jste se dostal k chemii?
Paradoxně jsem nikdy chemii studovat neplánoval, přestože mě chemie bavila ze všech předmětů nejvíce. Vždy jsem chtěl studovat medicínu. Zcela náhodou jsem se ve čtvrtém ročníku potkal se svým budoucím kolegou Ing. Petrem Fulínem (výzkumný a vývojový pracovníka v tehdejším Chemopetrolu, pozn. red), který mi o zajímavých možnostech studia na VŠCHT vyprávěl a zlákal mě na průmyslový výzkum rafinérsko-petrochemického podniku. Na gymnáziu v Litvínově tehdy o VŠCHT nebylo nějaké zásadní povědomí a bohužel, což je mnohem horší, jsme ani o zálužském podniku jako studenti nevěděli v podstatě vůbec nic. Tak jsem změnil názor, podal si přihlášku na VŠCHT a myslím si, že to bylo správné rozhodnutí. Studium na VŠCHT mě, na rozdíl od tradičního „biflování“ na gymnáziu, velmi bavilo. Od třetího ročníku jsem na Ústavu organické technologie začal pracovat jako tzv. pomvěd. Zde jsem se setkal s osobnostmi, jakými jsou profesoři Pašek, Horák, Bělohlav, Hanika, Červený či docenti Dvořák, Koubek a Tukač. Měl jsem pocit, že nás studenty brali tito lidé jako sobě rovné, což je základ toho, aby vás studium bavilo. Kdybych měl zpětně hodnotit skladbu předmětů, zda mě připravily na mou profesi, tak bych v podstatě ani nic neměnil. Asi nejvíc mě na praxi připravilo chemické inženýrství s navazující syntézou procesů a fyzikální chemie aplikovaná v chemických procesech a technologiích.
Po absolvování v roce 1999 jste se rozhodl pro dálkové doktorské studium a šel do praxe.
Od třetího ročníku jsem získal stipendium od Nadace Gaudeamus tehdejšího Chemopetrolu, čímž jsem se společnosti upsal na minimálně tři roky. Po absolvování jsem ihned nastoupil do divize Výzkumné a vývojové centrum. Mým prvním výzkumným úkolem bylo vyvinout metodu a zkonstruovat zařízení pro odběr horkého pyrolýzního plynu na výstupu z pyrolýzních reaktorů s cílem ověřit výsledky revampu pyrolýzních pecí v rámci intenzifikace celé Ethylenové jednotky. Toto se podařilo a metoda mi umožnila zrealizovat více než 300 přímých provozních měření zaměřených vedle ověření výsledků intenzifikace pyrolýzních pecí také na získávání informací o výtěžcích pyrolýzy všech základních typů surovin, ověření efektivity různých kopyrolýz a ověření vlivu hlavních provozních parametrů na výtěžky produktů. Provozní experimenty se tak staly základem pro další vývoj matematického modelu pyrolýzy ve skupině profesora Bělohlava. Provozní experimenty a matematické modelování pyrolýzy tvořily základ mé dizertační práce.
Čemu jste se odborně věnoval poté?
V roce 2002 jsme právě s kolegou Petrem Fulínem dostali za úkol vyvinout technologii izolace dicyklopentadienu z lehkého pyrolýzního benzinu, nicméně odlišným způsobem, než na který byl koncipován výrobní poloprovoz postavený v letech 1997/8. Zkonstruovali jsme si pilotní jednotku a přibližně 6 let jsme testovali různé varianty technologie. Během vývoje jsme úzce spolupracovali s prof. Paškem a Jiřím Krupkou z VŠCHT. Společně se nám podařilo technologii dotáhnout do reálných projekčních podkladů, přičemž na klíčový krok technologie, odžlucení produktu, máme společný patent. V roce 2007 jsem představil dokončenou technologii a investiční projekt novým majitelům Unipetrolu společnosti PKN Orlen. Majitelé projekt počátkem ledna 2008 schválili do realizace. Realizaci však pozastavila hospodářská recese a celosvětová ekonomická krize v polovině roku 2008. Od roku 2017 jsme úspěšně obnovili jednání s potencionálními zákazníky a investice byla v květnu 2020 schválena znovu do realizace s celkovými náklady 831 mil. Kč. V současné době výstavba jednotky probíhá, přičemž instalovaná kapacita 26 000 tun dicyklopentadienu za rok bude představovat přibližně 25 % celkové produkce v Evropě.
To byla jediná věc, ve které jste spolupracoval s profesorem Paškem?
Paralelně s projektem dicyklopentadien jsme řešili výrobu naftalenu z pyrolýzního plynového oleje, mimochodem velmi pestrá a složitá směs uhlovodíků z hlediska dělení. K tomuto projektu jsme také přizvali profesora Paška. Na výzkumu naftalenu jsem začínal už během dvouměsíční praxe mezi 4. a 5. ročníkem, kdy jsem připravoval destilačně komerční vzorky naftalenu různé čistoty. Moje role v projektu už jako výzkumně-vývojového pracovníka byla rozklíčovat složité bilance naftalenu vznikajícího pyrolýzou z různých surovin, hodnocení dopadů izolace naftalenu na existující technologii, definování vstupních parametrů pro správné navržení rektifikační linky a integrace nové technologie do Ethylenové jednotky. Profesor Pašek rektifikační kolony navrhl a skutečně fungují zcela přesně. Tento projekt byl pro mě v podstatě takovým praktickým završením předmětu syntéza procesů. Od profesora Paška jsem se mimo jiné naučil, jak důležité jsou zdánlivě nepodstatné a lehce přehlédnutelné detaily, které po realizaci rozhodují o úspěchu či neúspěchu investice.
A pak přišla první vysoká manažerská pozice.
V roce 2008 jsem se v Unipetrolu stal ředitelem pro výzkum a vývoj, což byla spíše technicko-manažerská pozice. V této době zasáhla rafinérsko-petrochemický sektor celosvětová hospodářská recese a prakticky z měsíce na měsíc byl pozastaven téměř celý rozvojový investiční plán společnosti, včetně schválené výstavby DCPD. Naše aktivity jsme museli přeorientovat na snižování nákladů, zvyšování efektivity výroby a obecně optimalizaci v podstatě každé výrobní jednotky. Soustředili jsme se například na výtěžky produktů, úsporu tepla, zlepšování vlastností katalyzátorů či prodlužování cyklů výrobních jednotek. Asi nejkomplexnějším a nejobtížnějším úkolem té doby byla optimalizace výrobny POX (parciální oxidace), kde se zpracovávají těžké ropné zbytky. Zde jsme se snažili maximalizovat výrobu vodíku, minimalizovat spotřebu energií a minimalizovat produkci sazí. Tato výrobna je jedna z nejstarších výroben v areálu, výstavba započala již v roce 1968 a uvedena do provozu byla v roce 1971. Tehdejší vedení společnosti dlouhodobě uvažovalo o odstavení parciální oxidace včetně navazující syntézy čpavku, proto bylo naší další snahou objektivně zhodnotit stav a provozuschopnost jednotky v delším časovém horizontu a eventuálně obhájit její budoucnost a potřebné investice.
Jak se obhajuje výrobna u managementu nebo akcionáře?
Jelikož se jednalo o opravdu složitou a starou výrobnu, bylo potřeba ji nejprve objektivně technicky posoudit a následně technické výstupy převést na ekonomické ukazatele. Napadl mě systém hodnocení, který jednoduše za pomoci soustavy rankingů, hodnocení stavu a spolehlivosti zařízení převede technologii do roviny statistických údajů a toku nezbytných financí. Sestavil jsem tým asi padesáti specialistů z údržby, technologie a inspekce, výrobnu jsme rozdělili na jednotlivé stroje a zařízení v kategoriích nádoby, rotační stroje & kompresory, potrubí, měření & regulace a elektro a hodnotili jsme jejich důležitost pro technologii, aktuální stav, nutnost opravy nebo výměny, náklady na výměnu a termín realizace výměny. Celkem jsme takto zhodnotili a nacenili více než 6 tisíc položek. Základem úspěchu takového postupu je, že tým musí být dostatečně synchronizovaný, aby partikulární hodnocení byla provedena stejným měřítkem. Musím přiznat, že zpočátku lidi vůbec nevěřili v jakýkoli smysluplný výsledek. Celkem nám zabralo 9 měsíců zhodnotit a zanalyzovat veškerá zařízení, nicméně výsledkem byla dobře čitelná, transparentní statistická data, která dokreslovala skutečný stav jednotky a tok peněz v čase, který je nutné postupně specificky investovat tak, aby výrobna byla bezpečně a spolehlivě provozovatelná. Vedení společnosti od nás dostávalo zkomprimované informace, například jednotka sestávající z 6000 částí má v 80 % stav dobrý, ve 20 % stav špatný, z čehož je polovina stav havarijní, do roka je nutno investovat 30 milionů, do 3 let 400 milionů a do 5 let 1,3 miliardy, jednotka bude provozuschopná dalších 15 až 20 let bez dalších zásadních investic. Díky této strojně technologické studii jsme přesvědčili hlavního akcionáře PKN Orlen, získali 1,3 miliardy na revitalizaci a zajistili provoz výrobny na dalších minimálně 15 let. Od té doby se touto metodikou vyhodnotilo dalších 9 starých technologických celků, kdy samozřejmě někde může být výsledkem to, že by revitalizace nebyla ekonomicky přijatelná.
Je něco, co byste označil jako nejtěžší okamžik Vaší kariéry?
To určitě ano a troufám si říci, že jej máme s většinou zaměstnanců společný. Byla to exploze propylenu a požár pyrolýzních pecí na Ethylenové jednotce dne 13. srpna 2015. V přímém přenosu jsme sledovali, jak nám oheň devastuje výrobní zařízení a už ze záběrů z televize bylo jasné, že rozsah škod je nepředstavitelný. Naštěstí se tato událost obešla bez vážných zranění. Jakmile byl požár uhašen a zařízení bylo bezpečné, pověřilo mě vedení společnosti vyšetřováním této mimořádné události. Vyšetřování trvalo téměř rok se závěrem, že kořenovou příčinou události byly nadměrné a ničivé vibrace primárně vyvolané tzv. chatteringem pojistného ventilu. Toto následně vedlo k uvolnění šroubů a roztěsnění přírubového spoje propylenového potrubí s mnoha následnými konsekvencemi vedoucími až k požáru pyrolýzních pecí. Rozsah škod byl ve výsledku více než 14 miliard korun a událost byla pojišťovnami řazena v roce 2015 mezi 10 největších událostí na světě. Provoz jednotek v areálu Chemparku byl pozastaven na 14 měsíců. Pojišťovna nám nakonec uhradila téměř veškeré škody na majetku i ušlém zisku, ale za tu zkušenost to rozhodně nestálo. Pro mnoho lidí byla událost traumatizující a oněch 14 měsíců obnovy Petrochemie se nedá z hlediska intenzity pracovního nasazení a vytížení asi k ničemu přirovnat.
Co je chattering?
Chattering je rychlé cyklické otevírání a zavírání pojistného ventilu, při kterém dochází vlivem silných vertikálních vibrací ke vzniku rázové vlny. Jev zvaný chattering je v technické praxi dobře známý již od 80. let minulého století, nicméně přesné příčiny jeho vzniku a zejména opatření a pravidla pro jeho eliminaci byla rozvíjena v podstatě až od druhé poloviny 90. let minulého století. O příčinách mimořádné události jsme natočili půlhodinové video, ve kterém pomocí animací vysvětlujeme krok za krokem sled událostí. Hnacím motorem pro tvorbu takového videa bylo vysvětlit zaměstnancům i širší odborné, ale i laické veřejnosti, co se ve skutečnosti stalo. Video je dostupné i na YouTube v anglickém znění.
A nejlepší pracovní zážitek?
Tím byl opětovný nájezd Etylénové jednotky na podzim roku 2016. Jednotka byla během mimořádné události odstavena zcela nestandardním způsobem, o kterém se ani nedalo říci, že to bylo havarijní odstavení. Po 14 měsících oprav jsme celý tým zodpovědný za zprovoznění Petrochemie prožívali na velíně Ethylenové jednotky den a noc najíždění a pak, když jsme byli v ranních hodinách na parametrech, tak to byl asi nejsilnější okamžik a obrovská úleva. Celou petrochemii se nám posléze podařilo uvést do provozu asi po třech dnech. Po tak dlouhé době, když se roztočily všechny stroje a uhlovodíky se daly do pohybu, nám všem připadalo jako zázrak, že po ustálení parametrů jednotka provozovala bez obtíží 4 měsíce až do plánované krátké odstávky.
Mezitím jste obhájil dizertační práci a stihl se habilitovat
Disertaci jsem opřel o svá experimentální data na pyrolýze s využitím neuronových sítí a obhájil jsem ji v roce 2002. Habilitoval jsem se v roce 2009 na FTOP, jelikož jsem na této fakultě měl pedagogické aktivity spojené především s pobočkou VŠCHT v Mostě Velebudicích, kterými prošla i celá řada našich zaměstnanců. Během největšího náporu studentů jsem vedl jejich semestrální projekty, připravoval témata kvalifikačních prací a některé z nich vedl jako školitel specialista.
To, že se centrum přestěhovalo do průmyslového areálu, jste inicioval Vy?
Iniciovali jsme to společně s profesorem Bělohlavem. Po čase totiž pobočka ve Velebudicích začala tzv. ztrácet dech, a její pozice ve velmi nereprezentativních prostorech na okraji Mostu byla neúnosná. Dostali jsme tedy nápad přesunout výuku do Chemparku a vytvořit základ pro poněkud méně konvenční technické vzdělávání v centru průmyslové chemické výroby. Přesun byl zrealizován v únoru 2015 a pobočka byla přejmenována na Univerzitní centrum VŠCHT – Unipetrol. Centrum je lépe dostupné, kvalitně vybavené, studenti využívají jak výzkumné pilotní jednotky, tak i poloprovozní demo jednotky na Tréninkovém centru a v podstatě jsou obklopeni výrobou, výzkumem a tématy, která trápí reálné výrobní jednotky. Novinkou od prosince 2020 je, že se k centru připojila i Strojní fakulta ČVUT a od letošního září bude mít centrum konečně i svou vlastní kolej na Meziboří s názvem „Javorka“.
Jak region přijal vysokou školu?
Ze začátku o ní v podstatě nikdo nevěděl. Proto jsme spolu s profesorem Bělohlavem (tehdejším prorektorem pro pedagogiku) a docentem Ledererem (tehdejším ředitelem UniCRE) začali navštěvovat všechny střední školy v okolí a diskutovali s řediteli roli a perspektivy Univerzitního centra včetně možné spolupráce v trojúhelníku průmyslový podnik, střední škola a vysoká škola. Viděli jsme opravdu velký rozptyl reakcí, od ředitelů, kteří se aktivně podíleli na náboru studentů a kteří naší koncepcí byli nadšeni, až po ty, kteří o VŠCHT před tím vlastně ani neslyšeli a o spolupráci nejevili žádný zájem. Za 5 let působení jsme si v regionu vybudovali respektovanou pozici, kdy nás ředitelé a učitelé středních i základních aktivně vyhledávají a snaží se přispět do naší vize inovativního vzdělávání v našem regionu s tradiční těžkou chemií.
Jen mluvení nestačí, musí přijít i adekvátní akce, že?
Určitě. V roce 2017 jsme právě z těchto důvodů založili Nadaci ORLEN Unipetrol. Nadace zastřešuje mnoho různých aktivit směřujících k motivaci a inovacím v oblasti vzdělávání technických oborů, především chemie. Zaměřujeme se na všechny stupně vzdělávání, tedy vysoké školy, střední školy, ale i základní školy. Snažíme se pomáhat školám zajistit vhodné nebo inovativní vybavení, finančně podporujeme studenty, odměňujeme pedagogy, realizujeme zábavě naučné programy jako je „Báječný den s chemií“, podporujeme EduBus, soutěže vodíkových autíček a mnoho jiných aktivit. Pro Univerzitní centrum je asi nejvýznamnější aktivitou Studentská vědecká konference pro středoškoláky, která za 4 roky od spuštění pilotní konference překročila hranice ústeckého regionu, když se již tradičně přihlašují například i pražské střední školy jakými jsou Masarykova střední škola chemická tzv. „Křemencárna“ nebo gymnázium PORG.
Slyší studenti na tyto aktivity?
Určitě ano, protože se nám do Univerzitního centra začínají hlásit studenti nejen z okolí, ale i zájemci z celé ČR například z Ostravy, Českých Budějovic, Karlových Varů nebo Plané. Již během střední školy mohou získat naši budoucí studenti stipendium nebo být oceněni na SVK. Po nástupu do Univerzitního centra pak mohou získat stipendium Nadace ORLEN Unipetrol nebo nastoupit jako pomocná vědecká síla do ORLEN UniCRe nebo Tréninkového centra. Své kvalifikační práce mohou realizovat na některém z mnoha nabízených průmyslových témat. Z Univerzitního centra se snažíme vybudovat komunitu, která zapadá do celého systému vzdělávání v ORLEN Unipetrolu zastřešeného naší nadací. Proto studentům maximálně umožňujeme i propojení se středními a základními školami v okolí, kde se nám například podařilo úspěšně uvést do života projekt tandemové výuky učitele chemie na ZŠ v Meziboří a našeho studenta z Univerzitního centra. Je dobré, že kvůli materiálnímu zabezpečení studenti v podstatě nemusí opustit brány společnosti.
