Doc. Ciahotný je vedoucím Ústavu plynárenství, koksochemie a ochrany ovzduší od roku 2006, před tím byl prorektorem pro vědu a výzkum. Jeho osobní i profesní život je úzce propojen s Německem.
Studoval jsem Střední průmyslovou školu chemickou v Ostravě, přičemž při výběru školy zapůsobila má sestra svým progresivním myšlením, kdy mi naznačila, že chemie má ze všech technických oborů nejlepší perspektivu. Na střední škole nás profesor Klančík, velmi pokrokový člověk, rozdělil na 2 skupiny, na tu, která nechce pokračovat na vysokou školu, a na tu, která studovat chce. A té druhé se místo laboratorních cvičení měřicí a řídicí techniky věnoval a učil nás matematiku, determinanty, vektory, dvojné a trojné integrály a derivace. Díky tomu jsme uměli dobře matematiku a chemii, byli jsme velmi zdatní v laboratořích. Na vysokou školu do Prahy náš šlo patnáct, většina na Fakultu technologie paliv a vody (nyní Fakulta technologie ochrany prostředí) a polovina z nás zakončila školu s červeným diplomem, tak kvalitní základy nám ostravská průmyslovka dala.
Střední i vysokou školu se mnou studovali spolužáci, kteří se později prosadili do klíčových postů průmyslových gigantů: Pavel Švarc, generální ředitel Unipetrolu, Miroslav Kuliha, generální ředitel Chemopetrolu Litvínov, později Spolana Neratovice. Jiří Kaličinský se pak zpět vrátil na chemickou průmyslovku a nyní tam je ředitelem. Bohužel v současnosti nejsou vztahy s ostravskou průmyslovkou tak úzké jako dřív, studenti dávají z finančních důvodů přednost studiu v Ostravě, popř. ve Zlíně.
Díky výbornému základu ze střední školy jsem se nemusel moc učit a už v prvním ročníku jsem nastoupil jako studentská pomocná síla na katedru plynárenství a koksárenství (dnešní ústav plynárenství, koksochemie a ochrany ovzduší). Dostal jsem stůl v místnosti 162 a za stejným stolem jsem seděl celých 30 let až do roku 2006, tedy i jako prorektor. (Smích)
Jako mladý asistent jsem měl za úkol doprovázet exkurze studentů katedry do NDR (Bergakademie Freiberg) a při jedné z exkurzí jsem pomáhal vedoucímu katedry prof. Macákovi s dovozem výfuků do Československa. Prof. Macák byl velkým fandou starých automobilů vyráběných v NDR, zabýval se jejich renovací a výfuky mu tou dobou chyběly. Po několikáté exkurzi jsem získal pocit, že si potřebuji zlepšit znalost němčiny, a tak jsem požádal vedoucího katedry prof. Macáka o možnost studijního pobytu v Německu. Asi byl s mou prací spokojen, a tak mi dojednal stáž v Karlsruhe, v bývalém západním Německu. Po několika peripetiích se získáním stipendia DAAD jsem odjel na podzim 1987 na tříměsíční stáž, později jsem získal i roční stáž, na kterou jsem odjel v roce 1989. Sametovou revoluci jsem tak prožil pouze zprostředkovaně v televizi, byl jsem však velmi dojat a chvílemi mi bylo líto, že v Praze nemohu být osobně.
Po revoluci jsem v Německu získal další stáž, tentokrát v Erlangenu, poté mi zde byl mi nabídnut roční pracovní pobyt. Kromě toho, že jsem si během druhé stáže v Karlsruhe našel manželku, mi zdejší pobyt umožnil nahlédnout do německé povahy, pečlivosti a dochvilnosti, ale i mi ukázal způsob, jakým zachází v Německu šéfové se svými podřízenými. A na dochvilnosti trvám dodnes, spolupracovníci musí platit za pozdní příchody na schůze ústavu a za vybrané peníze pak chodíme hrát kuželky.
Také se mi velmi líbilo, že v Karlsruhe se každý den v půl desáté celý ústav sešel u svačiny u kávy. Byla to velmi produktivní setkání, většinou se řešily odborné problémy a dalo se toho při této příležitosti mnoho zvládnout.
V letech 2002–2006 jsem vykonával funkci prorektora pro vědu a výzkum, během které jsem měl možnost připravit druhé kolo výzkumných záměrů, ze kterých škola tenkrát vyšla velmi úspěšně a jako jediná získala 6 ze 6 podaných návrhů. Funkce prorektora je pouze úřednická pozice, ale během těchto let jsem navázal řadu nových kontaktů a z toho nyní ústav profituje.
I přes prorektorsko-úřednickou minulost se nejvíce cítím být vědcem, těší mě, že ústav má 15 různých projektů s poměrně vysokým finančním objemem (10 mil. Kč od TA ČR) a projekt z Norských fondů.
Vědecká práce doc. Ciahotného
V roce 1984 jsme od Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích převzali projekt státního plánu základního výzkumu zaměřený na vývoj nových typů adsorbentů na separaci plynných směsí. To byly technologie, které Němci vyvíjeli v CarboTechu v Essenu, a proto se vlády východního bloku rozhodly zkoumat něco podobného. Díky tomu se adsorbentům věnuji celý svůj odborný život. První aplikací bylo zařízení na separaci CO2 z bioplynu v čistírně odpadních vod v Teplicích. Perličkou je, že jsme pomohli zprovoznit první traktor jezdící v Čechách na biomethan už v roce 1985.
Zaměření Ústavu plynárenství, koksochemie a ochrany ovzduší
Plynárenství, které se před 20 lety rozvíjelo, nyní stagnuje a plynárenské firmy mají malý zájem o výzkumné aktivity, proto došlo k posunu výzkumné činnosti ústavu od plynárenství do oblasti ekologických aktivit. Ústav se dnes z velké části věnuje ochraně ovzduší, zachycování CO2 ze spalin a jeho ukládání do podzemí.
Při nejisté ceně plynu je provoz aut na plyn těžko předvídatelný, plynu je dostatek, ale vysoké ceny plynu jsou faktorem, který brzdí rozvoj plynárenství. Je to spíše ekonomická otázka než technologická, rozvoj výroby aut na plyn je značný, i Škoda vyrábí auta na CNG. Jistě je to vhodné pro majitele bioplynových stanic, aby si vlastní vyrobený plyn mohli tankovat do traktorů, nákladních automobilů a další techniky.
Ve spolupráci s ÚJV Řež ústav řeší skladování elektrické energie vyráběné obnovitelnými zdroji, kdy přebytečná energie slouží k elektrolýze vody na vodík a jeho reakcí s CO2 na methan, tzv. methanizace. Tento proces je ekonomicky výhodný, protože se očekává produkce CO2 s negativní cenou a zároveň pro odbyt vodíku nejsou takové možnosti jako pro methan, který je možné vtláčet do rozvodů zemního plynu.
