VŠCHT Praha je druhým rokem zapojena do projektu Study in Prague, přes který se snažíme lákat zahraniční studenty do Prahy. S projektem jsme navštívili jihovýchodní Asii, Brazílii, Čínu, Španělsko. Pro naši školu je zajímavětší soustředit se na země, které jsou nám bližší, a jejichž vzdělávací systém se více podobá našemu. Proto padla volba na Pobaltí.
Estonsko, Lotyšsko a Litva jsou malé země na severu Evropy. Sdílely s námi podobný osud, zajímaly se o ně velké sousední státy, za druhé světové války přišly o většinu původního židovského obyvatelstva, po válce se všichni museli povinně učit rusky.
Málokterý Čech dokáže správně pojmenovat jejich hlavní města a při přechodu do angličtiny se zmatení ještě zvyšuje, neboť Latvia není Litva, ale Lotyšsko. A když si představíte, že navštívíte tyto 3 země během 5 dnů, tak je téměř jisté, že se dopustíte faux pas. Naštěstí jsou Pobalťané chápaví a s úsměvem vše přejdou.
Mimochodem, v Pobaltí se nemělo smysl návštěvníků ptát, jestli znají Prahu. Znají. Ví, kde leží, znají ČR, české pivo, a pokud u nás ještě nebyli, tak se do Prahy v nejbližší době chystají.
Průvodce praví, že místním jazykem mluví 70–85 % obyvatel, zbytek rusky. Už ale neříká, že ten, kdo mluví estonsky či baltskými jazyky, tak má také naprosto plynulou angličtinu, do které dokáže během vteřiny přejít. Zatímco rusky mluvící prostě mluví rusky, což na veletrzích našim britským kolegům způsobilo mnoho trapných situací. Toto tvrzení však berte s rezervou, samozřejmě záleží také na věku, vzdělání, postavení...
Národnostní rozdíly se plně projevily i na veletrhu. Jedna skupina studentů měla jasno v tom, že chce studovat v angličtině, a zvažovala, jestli zůstane doma, vydá se do blízké ciziny (Helsinky jsou z Tallinnu trajektem 2 hodiny), nebo se vydá ještě někam dále.
Pro rusky mluvící menšinu se zdá ČR a Polsko jako jasná volba. Chtějí se naučit místní jazyk a pak studovat bezplatně.
Po všech 3 veletrzích mám ale pocit, že propagace našeho studia v Pobaltí má velký smysl. Studenti se zajímají o chemii, už na střední škole tuší, co je chemické inženýrství nebo biotechnologie. Navíc studium v Lotyšsku a v Litvě je placené a jen na pár šťastlivců čeká státní stipendium. Obory jsou stavěny jinak než u nás, je mnoho bakalářských, ale naopak málo magisterských. Většina studentů má velmi dobrou angličtinu a všichni se připravují na zkoušky IELTS.
Pobaltské reálie
Ze všech 3 hlavních měst mi k srdci přirostl nejvíce Tallinn, středověké město s hradbami, které místy připomínalo spíše pohádkové kulisy. S Lotyšskem ČR zase spojuje stavba Národní knihovny. V Rize se o její podobě diskutovalo 20 let a i přes otevření v roce 2014 se o jejím vzhledu ještě dlouho diskutovat bude. Jedná o dominantní budovu absolutně opanující břeh řeky Daugavy, která ovlivnila panorama města. Jestli k dobrému, nebo špatnému ukáže až čas. Ve Vilniusu jsem si připadala jako doma, kostely na každém kroku, trolejbusy.
Velmi mě překvapil přístup místních úřadů k rekonstrukcím. Navštívili jsme zámek Rundāle, který je Pobaltskou kopií Versailles. Po první světové válce přešel do vlastnictví Lotyšského státu, byla v něm mateřská škola, za války obilné silo, a tak se zachovala jen částečná výzdoba a téměř žádné vybavení. Rekonstrukce probíhá déle než čtvrt století a je pro nás velmi neobvyklá. Dveře nechali udělat nové, bez náznaku patiny, totéž platí pro podlahy. Ručně se tká nový brokát na obložení stěn a čalounění, každá místnost má jinou barvu a vzor. Vše se opravuje do posledního detailu, ale zároveň se vytratil duch budovy, historie na vás nedýchne.
