Objev a znič! Tak zní úkol pro moderní protirakovinné látky, kterými se zabývá vědní obor teranostika. Látky s teranostickými vlastnostmi nám umožňují diagnostikovat, tedy objevit, nádor a rovnou jej léčit, což zvyšuje komfort pacientů, šanci na jejich dřívější vyléčení, a zároveň spoří čas i finance.
Látky kombinující v sobě diagnostické a terapeutické účinky jsou známy již několik desítek let. Na prvopočátku stálo využití radioaktivního jódu pro zobrazení nádorů štítné žlázy a jejich současnou destrukci. Toto veskrze geniální použití jednoho jediného prvku odstartovalo již kolem roku 1940 výzkum teranostických přípravků, přičemž dnes registrujeme nespočet vzájemně velmi odlišných látek, z nichž některé svou složitou strukturou překvapí i mnohé vědce.
Principy, které se při vývoji teranostik uplatňují, jsou velmi rozmanité. Díky nezměrným možnostem organické syntézy lze dnes již připravit takřka jakoukoli sloučeninu, byť v praxi jsme široce limitováni hlavně ekonomickými možnostmi. Jednoduchým principem je přímé spojování známé funkční protinádorové látky se známým diagnostickým činidlem. Diagnostická část takového konjugátu je založena především na radioaktivitě (stále se používá např. radioaktivní jód pro zobrazení nádorů štítné žlázy), přičemž, jak již bylo zmíněno výše, radioaktivity využíváme také při samotné léčbě nádoru. K využívaným diagnostickým principům patří také fluorescence, nebo jakékoli jiné značení pro zobrazovací přístrojové techniky, jako je například počítačová tomografie. Terapeutickou práci poté zastávají klasická nádorová chemoterapeutika, nebo nověji protilátky, vyvolávající imunitní odpověď organismu, enzymy, jiné proteiny, fragmenty nukleových kyselin atd.
K současným trendům takřka v jakémkoli oboru lidské činnosti, biochemii a chemii nevyjímaje, patří využití nanotechnologií. Ty se uplatňují také v teranostice. Diagnostické a terapeutické činidlo lze totiž společně uzavřít do specifických nanočástic, které jsou snadno modifikovatelné a pro své dobré biologické vlastnosti nachází v medicíně čím dál větší uplatnění. Jejich použití je natolik obecné, že s malou mírou nadsázky lze říci, že do nanočástic dnes můžeme uzavřít vše, co nás napadne. Samozřejmě lze také vyvíjet, či v přírodě objevovat, zcela nové látky, které by samy v sobě kombinovaly obě vlastnosti teranostik. Tento přístup je však spíše okrajovou záležitostí.
Také my na Ústavu biochemie a mikrobiologie na VŠCHT v Praze věnujeme pozornost výzkumu teranostických látek pro léčbu nádorů, a to především těm, pocházejícím z přírody. V naší skupině zkoumáme fluorescenční deriváty již známých léčivých přírodních látek, jako je kolchicin z ocúnu podzimního, paklitaxel z tisu tichomořského nebo digitoxin z náprstníku červeného, a zjišťujeme, zda po změnách v jejich struktuře je nebo není zachována protinádorová aktivita, případně, a to je samozřejmě naším cílem, zda je protinádorový účinek vyšší, než účinek mateřské látky, a také, zda látka zároveň nepoškozuje zdravé tkáně. Posuzujeme samozřejmě také diagnostický potenciál těchto derivátů, tedy zda je jejich fluorescence dostatečně silná pro případné medicinální využití. Zatím jsme však stále na začátku extrémně zdlouhavého a náročného procesu zdokonalování takové látky. Dílčí úspěchy nás nicméně silně motivují k další práci, která, věřme tomu, bude v budoucnu oceněna hlavně onkologickými pacienty.
Autor je doktorským studentem na Ústavu biochemie a mikrobiologie