Ing. Petra Vávrová

Co je pro lidi ve vašem oboru nejdůležitější: mít šikovné ruce, povědomí o historii nebo umět dokonale chemii?
Restaurátor by měl mít asi tyto znalosti a dovednosti vyrovnané, vyvážené, ale u technologa by podle mého názoru měla převládat znalost chemie, ale měl by být současně manuálně šikovný a k historii by měl mít alespoň pozitivní vztah. Tyhle nároky nejsou asi všichni studenti tady ve škole schopni osobnostně obsáhnout. Někdo je třeba velmi manuálně zručný, naučí se i historické věci, ale chemie je pro něj obtížná, někdo má tenhle pomyslný trojúhelník postavený obráceně. Když jsem tu učila laboratoře, měla jsem spoustu příležitostí pozorovat studenty právě z praktické stránky. Někteří mi přišli manuálně trošku hrubší, ale to je třeba na kovy zapotřebí, chemii výborně ovládali, ale měli problém s historií. Rovnováha se musí najít, pro řadu z nich to jsou ale oříšky.
Pojďme na začátek vaší kariéry. Už jsme si řekly, že jste odešla z lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, protože Vás nadchla chemie a medicína očekávání nesplnila. V čem jste viděla – kromě oboru – rozdíly?
V přístupu pedagogů, mě pro můj obor získal pan doktor Ďurovič svými přednáškami ve 4. ročníku – já jsem totiž studovala ještě „postaru“ – tři roky společný základ a pak dva roky specializaci. On měl úžasné přednášky o restaurování papíru a archiváliích a to mě dovedlo k mému zaměření na papír a fotografie… A vůbec přístup profesorů a docentů byl nesmírně lidský, vstřícný, neexistovalo, že by nám neodpověděli na naše dotazy, když nevěděli, slíbili, že to zjistí. Víte, člověk postupem času nachází odpovědi na různé otázky, ale tím, že se dozví něco nového, ptá se dál, otevírají se mu nové oblasti, chce porozumět dalším věcem – k tomu nás tenhle přístup směroval. Z Olomouce jsem byla bohužel zvyklá na to, že nám řekli, že si věci, které nevíme, máme nastudovat nebo je máme dávno vědět. Já se o vstřícný přístup snažím i vůči svým mladším studentům i spolupracovníkům, ale bojím se, že mi chybí ta životní zkušenost, kterou naši profesoři a docenti ve svých třeba padesáti letech už samozřejmě měli… 
Po promoci jste hned nastoupila do Národní knihovny a stoupala vzhůru?
Ne, hledala jsem asi tři měsíce práci, protože jsem chtěla zůstat v oboru a ne dělat čistě chemického technologa např. ve výrobě. Takových míst se nabízelo hodně, ale já byla tvrdohlavá, jinam jsem jít odmítla. Pak mě oslovil pan docent Kotlík, bývalý vedoucí Ústavu technologie restaurování památek tady na VŠCHT a zeptal se mě, zda bych nechtěla nastoupit na místo asistenta jako záskok za kolegyni, která odešla na mateřskou. Souhlasila jsem a zůstala 8 let. Pak se mi splnil můj životní sen – dostala jsem se na roční stáž do Gettyho restaurátorského institutu v Los Angeles, kde jsem prožila neuvěřitelný rok plný nejen pracovních ale i přátelských a cestovatelských zážitků a mohla jsem vidět např. první fotografii světa a to díky nadaci J. P. Gettyho. Ke konci mého ročního pobytu jsem samozřejmě přemýšlela, zda se mám vrátit, zda potřebuji či nepotřebuji změnu. A do toho přišla nabídka z Národní knihovny ČR, na níž jsem kývla. V rozhodování mě hodně ovlivnil školitel z Gettyho restaurátorského institutu pan Prof. Dušan Štulík, od kterého jsem se za ten rok naučila strašně mnoho a s nímž plánujeme mezinárodní spolupráci. 
Ale nebylo to tak jednoduché, tři měsíce po mém nástupu byl jmenován nový ředitel, který má naštěstí jiné představy o fungování této instituce. To je moc dobře, já si myslím, že ta instituce je trochu zkostnatělá a oproti světovým knihovnám je na péči o knihovní fondy co zlepšovat. A pár dní po nástupu se mě ptal, zda bych byla schopná vybudovat ochranu fondů obecně a zkvalitnit přístup k historickým písemným památkám. Pár dní jsem o tom přemýšlela a nakonec se rozhodla, že to zkusím, takže od března jsem vedoucí Odboru ochrany knihovních fondů. A musím říci, že to je hodně velký skok do praktického života, ale studium oboru a cestování a stáže v zahraničních institucích mi hodně pomáhají, mám kde čerpat. Je to ale obrovská zodpovědnost.
Jaké největší problémy jste musela řešit a existuje nějaký rozdíl v přístupu k dokumentům dříve a v současné době?
V péči o knihovní fondy chybí koncepce. Na pracovišti v Hostivaři jsou chemici, restaurátoři, mikrobiologové, knihaři. Každá profese má k restaurování jiný přístup, každý má na problematiku jiný pohled… Není např. správné klima v některých depozitářích, máme se starat o široké spektrum materiálů, uložených v nich dohromady. Když do depozitáře přijdete, ucítíte změkčovadla, některé fondy jsou prostě nevhodně uložené. Z materiálů se uvolňuje celá řada látek, které způsobují jejich degradaci. Teď se rýsují pozitivní změny a např. se budou depozitáře v historické budově Klementina rekonstruovat a budovat nové depozitáře v Hostivaři, měly by splňovat podmínky pro vhodné uložení knih. V současnosti se razí trend spíš preventivní konzervace, to znamená zajištění stabilního čistého klimatu, vhodného obalového materiálu, dřív se dělaly rozsáhlé restaurátorské zásahy a knihy se až  „novicírovaly“. Prostě než udělat dokument jako nový, dnes se snažíme udělat maximum proto, aby byl zachován v původním stavu přirozeně zestárlý pro další generace a třeba některé další generace chemiků vymyslí lepší materiály a technologie pro vhodnější restaurátorský zásah. Ve světě jdou tímto směrem už delší dobu. Prostě dokumenty mají svůj život a my bychom jej měli respektovat a zachovat.
Nechala jste si ještě malý úvazek na fakultě chemické technologie, takže máte možnost porovnat jak přístup současných studentů, tak jejich úroveň. Liší se od vaší generace?
Mám dojem, že dnešní studenti jsou plus mínus stejní, jako jsme byli my. Je ale fakt, že jsem třeba čekala, že budou lépe ovládat počítač, někteří mají problém napsat a zformátovat texty… Někdy mě jejich neznalosti vyloženě zaskočí, třeba v angličtině. Když jim říkám, aby si přečetli nějaké odborné články v angličtině, řada z nich to odmítne s tím, že anglicky neumí. Já jsem maturovala čtyři roky po revoluci, takže jsem s angličtinou začínala, ale rozmluvila jsem se až na zahraničních stážích. A čekala jsem, že ti, kteří někdy začínali s tímhle jazykem i v mateřské školce a měli ho na základní škole, na tom budou nesrovnatelně lépe. Není to zcela pravda, i když hlavně záleží na přístupu každého studenta.
To, že se jim občas vytýká, že jim jsou některé předměty fuk – já si vzpomínám, že i nám něco nevonělo… Ale co jsem oceňovala během svých studií, bylo to, jak jsme se naučili umění sebeprezentace. U nás na ústavu jsme museli mluvit před odborným publikem, před spolužáky, prezentovali jsme své seminární a semestrální práce, pak i diplomovou práci. Neměli jsme to jako předmět, přesto nám to přineslo strašně moc. I já své studenty „nutím“, aby se naučili mluvit o nějakém svém postupu restaurování. Učím třeba předmět Polymery v restaurování, takže když student použije při své práci nějakou polymerní látku, musí o tom dokázat něco říct – proč tuto látku použil, jaké má chemické složení, jaká bude interakce historického materiálu s polymerní látkou apod. A když pak po nich někdo chce zdůvodnění, má námitky, ať dokáže oponovat, řekne, proč použil konkrétní materiál. Měli by se naučit stát si za svým názorem, obhájit si ho. Dělá jim to problémy, jako to dělalo nám, ale nenásilnou formou se to dá naučit.
Volila byste po těch letech stejně?
Určitě. Chemie člověku odpovídá na otázky, na které se přirozeně ptá, aby pochopil svět kolem sebe. Jak říkal pan profesor Roda – aby např. člověk věděl, proč je nebe modré. Jsem zvídavý člověk a chemie mi opravdu pomohla při hledání odpovědí, proč je něco tak a ne jinak. A při restaurování díky ní lépe rozumím materiálům, vím, proč se chovají tak a ne jinak, proč jsou poškozené a např. jak můžeme poškození předejít, zabránit nebo jej alespoň zpomalit. I když tím, že něco pochopíte, tak se před vámi otevírá celá řada dalších otázek, takže jdete dál a dál, ale taky čím dál lépe rozumíte dějům v přírodě. Prostě určitě bych šla znovu studovat chemii na VŠCHT a určitě i stejný obor.