Ing. Drahomíra Rancová

Čím to je, že dnešní mladá generace nemá tak velký zájem o chemii a technické obory?

Já si myslím, že záleží na učitelích a s generací to vůbec nesouvisí. Vždycky záleží na učiteli, sama si pamatuji, že na co jsem měla špatné učitele, to neumím dodnes. Pro mě byl zeměpis tragédie, dějepis totéž, ale měla jsem poslední dva roky na gymplu výborného chemikáře, tak jsem šla studovat VŠCHT. Je to pořád o učitelích! Tady u nás taky, vidím to. Je nás tu dva a půl chemikáře…

Vy jste ta půlka?

Ne, kolega má napůl chemii a tělocvik, další kolegyně učí ty běžné hodiny a já k tomu dodávám semináře, přípravu k maturitě…

Jenže u vás je vyšší počet hodin chemie než jinde a i díky tomu jdou vaši maturanti na vysoké školy – třeba i k nám – mnohem lépe připraveni…

Všechny školy si musely nedávno vypracovat vlastní vzdělávací program, my jsme si napřed udělali mezi žáky analýzu a zjistili, že  se už nechtějí v maturitním ročníku učit to, o čem si myslí, že nebudou potřebovat. Takže jsme základ, který nám ukládá stát, dali do prvních tří let studia, nebo do prvních sedmi osmiletého gymnázia, a v posledním maturitním ročníku máme tzv. maturitní přípravy a semináře. Když chce jít někdo na VŠCHT, má přírodovědný seminář dvě hodiny týdně už od třetího ročníku, pak v maturitním ročníku tři hodiny chemie, tři hodiny matematiky a zpravidla ještě tři hodiny souvisejícího oboru,  který ho zajímá, většinou biologie nebo fyziky. Vyhne se dějepisu, třeba i zeměpisu, protože ho to nebaví. A ti, které naopak dějepis či jazyky zajímají, se vyhnou chemii… Žáky tím dost cíleně připravujeme jak na maturitu, tak na vysokou školu.

U osmiletých gymnázií začínáme v primě s fyzikou, v sekundě s chemií, fyzika samozřejmě pokračuje. Na základních školách tomu tak není, tam opravdu začínají s chemií až v osmém ročníku. Pro ty mladší ladíme učivo hodně prakticky, teorie je méně. A snažíme se tento trend praktické výuky držet i na čtyřletém gymnáziu. Máme ve všech ročnících laboratorní práce, ve třetím si mohou zájemci o studium chemie přibrat přírodovědný seminář, kde se střídá chemie s biologií, a pokud i z chemie maturují, tak ve čtvrťáku mají ještě tříhodinovku maturitní přípravy z chemie. Pokud o to má někdo zájem, tak nastřádá až 14 hodin chemie za čtyři roky týdně. Což je docela dost.

Myslíte, že laboratorní cvičení, mnohem zajímavější než pouhá teorie, jsou tím, co děti láká?

Já si nemyslím, že je to jen laboratořemi, já si myslím, že jsou u nás učitelé na chemii skvělí, příjemní, nejsou záludní, umějí látku vysvětlit, jsou zapálení, nedělají dětem schválnosti. Ale co se týká laboratoří, vím, že jsou školy, které jsou na tom mnohem hůř, my jsme prostě do nich investovali. Na mnoha školách se laboratoře hodně omezují, navíc mnohé chemikálie se bez žádosti na hygienu vůbec nedají koupit. Je spousta takových efektních pokusů, které nemůžete  žákům ukázat, a nebo je ukazujete jen „na svoje triko“. Samozřejmě, že to pokusy hodinu zpestří, ale není to to hlavní.

Na gymnáziu na Mikulášském náměstí v Plzni jsme neměli laboratoře vůbec. Když jsem tam nastoupila, začali je rekonstruovat – a skončili, když jsem maturovala… Po příchodu na VŠCHT jsem zažila perná léta, netušila jsem, co z kterého kohoutu poteče, jak se jmenuje nádobí, to bylo hrozné. Laboratoře z organické chemie jsem obrečela. Jezdila jsem domů a hlásila, že půjdu na pekařku. Na koleji totiž visel inzerát „Přijmeme pekařky i nevyučené.“  Naši mi pak v takových vypjatých chvílích říkali – vidíš, my jsme tě varovali… Mohli mě totiž přijmout na medicínu, i bez přijímacích zkoušek. Lékařská fakulta jako řada dalších škol vyhlásila tehdy program pro výborné studenty, kteří dělají ještě něco navíc. Já byla mistryně republiky v hodu diskem, měla jsem medaile z mistrovských soutěží a když se to nasčítalo s vyznamenáním a výbornou maturitou...  Naši mi tehdy nemohli zapomenout, že jsem mohla být lékařka. Ale já bych jí asi nemohla být, myslím, že bych to ani nevystudovala…

Byla jste vynikající maturantka, tak proč ten pláč v laboratořích?

Bylo to kruté a špatné, já jsem totiž chemii vůbec neuměla. Pana profesora, který mě na gymnáziu „zblbnul“ do chemie, jsem měla bohužel až ve 3. a 4. ročníku na organiku. Taky ji mám ráda, protože jsem se ji díky němu naučila. V 1. a 2. ročníku jsme měli dvě chemikářky, a ani jedna mě nic nenaučila. Neuměla jsem to důležité. Věděla jsem, že síra je žlutá, ale že když se spálí s kyslíkem, vznikne oxid siřičitý, to jsem nevěděla… My jsme se učili úplně jiným stylem, natož abych uměla něco spočítat. Pan profesor ve dvou posledních ročnících mi hodně pomohl. Říkal, že chemie se skládá ze vzorců, rovnic a výpočtů, všechno ostatní okolo jsou kecy. Ale ty první dva roky jsme se učili právě ty kecy okolo. Takže zkoušky z anorganické chemie byly hrůzné. Ve třeťáku se to zlomilo, to už jsem měla skoro samé jedničky.

I tahle zkušenost je důvod, proč jsem na své žáky náročná. Málokteré školy počítají tolik jako u nás, já se tomu věnuju, je to koníček, i díky tomu, jak jsem se tím musela sama prokousávat, myslím, že to je velmi důležité. Závidím našim maturantům, co dneska umějí, když jdou na VŠCHT; musí se jim studovat lehce. To, co já se naučila pracně, buď sama na vysoké škole, nebo dokonce až po ní jako kantorka, znají už před maturitou. Na semináři jím říkám, že jsou tak dopředu, že si to vůbec nedokáží představit.

Proč jste po promoci nešla do provozu nebo výzkumu, ale za katedru?

Mě baví skoro každá práce, jsem už taková. Ale měla jsem pocit, že jsem se narodila jako kantorka, že budu učit. To mě drželo už od malička, od dětství. Maminka byla kantorka, takže jsem to měla zakázané, a bylo mi jasné, že se do školství musím dostat oklikou. V prvním okamžiku, který se mi naskytl, jsem do školství šla.

Hned po skončení školy?

Ne, nastoupila jsem na Inspektorát bezpečnosti práce v Plzni. Udělala jsem si zkoušky na inspektorku státního odborného dozoru a chodila jsem kontrolovat chemické závody z hlediska bezpečnosti práce. To jsem zvládla ještě před mateřskou. Pak jsem ještě vystudovala pedagogickou fakultu. Když jsem totiž nastoupila sem na školu, tak tu byla taková přísná paní ředitelka. Třídnictví jsem mohla dostat jen tehdy, když začnu studovat další obor na  pedagogické fakultě. Ve čtvrtém ročníku gymnázia už chemie nebyla, takže jsem nemohla být třídní učitelkou. Chtěla jsem dálkově studovat matematiku, ovšem v Plzni na pedagogické fakultě na katedře matematiky mi tehdy odmítli vypsat dálkové studium, ale na fyzice to pro mě udělali. Pak jsem se dozvěděla proč. Už to dělali asi dvakrát nebo třikrát a žádný dálkař nedostudoval. Byla jsem první , kdo to dokázal. Promovala jsem s malým synem na ruce. Jsem věčný student, napřed VŠCHT, pak dva roky pedagogické minimum, abych mohla učit, pět let pedagogické fakulty a teď funkční studium pro ředitele I. a II., školský management na Karlově univerzitě. Dál už nic, teď jsem babi, teď studuju jiné vědy :-).

Vraťme se přeci jen ještě do Prahy na VŠCHT. Co na škole nejvíce oceňujete a na co hodně vzpomínáte?

Naučí hlavně myslet jako málokterá škola, a počítat. Nemohla bych ředitelovat bez VŠCHT. Kdybych měla jen pedagogickou fakultu, vůbec si nedokážu představit, jak bych to dělala. Buď tomu ředitel nerozumí a musí to nechat na účetních, nebo to musí být matematik nebo chemik. Kupodivu hodně ředitelů vystudovalo buď matiku nebo chemii, což je také zajímavé. A pokud je ředitel třeba jazykář, dost možná vůbec neví, která bije…  Možná to někdy podle toho tak vypadá. Účetnictví a ekonomika mi nejsou cizí, jednak jsme se to částečně učili a jednak k tomu mám blízko matematikou a také tím  velkým  výběrem  předmětů, v nichž se muselo počítat.

A nejvíc vzpomínám na první ročník na koleji v Neratovicích, my jsme se tam i učili, bylo to úplně úžasné. Tenkrát nejspíš Spolana nepotřebovala jednu z  ubytoven, tak ji pronajala VŠCHT. Byli jsme první, přišli jsme do téměř nové budovy. V přízemí  byly učebny, na cvičení jsme ráno seběhli v pantoflích a s kafem. Přednášky jsme měli v hospodě U Antoše nebo v kině – podle toho, kolik nás bylo, nebo kde bylo volno. Přednášející si dal U Antoše o přestávce pivo a jelo se dál… Když jsme psali zkouškovou písemku z fyziky v kině, tak měl zkoušející 12 variant, vzal to od začátku A, B, C, D…, v druhé řadě obráceně, abychom neopisovali. Na laboratoře nás vozili autobusem. Před kolej přijely tři nebo čtyři, naskládali jsme se do nich, bylo jich pravidelně o jeden méně, než bychom potřebovali, takže jsme občas stáli na jedné noze a ještě ne na své… a jelo se.

Byl tam skvělý studentský život, úžasné zázemí, dobrá parta. Pronajali jsme si třeba tělocvičnu v základce jenom za pivo, které jsme školníkovi koupili a hráli jsme basket. Bydleli jsme tam celý první ročník, pak už v Praze na Strahově a nakonec na Jižním Městě. Nové  koleje jsme ještě i pomáhali brigádnicky stavět a uklízeli jsme tam před otevřením. Na Neratovice ale nezapomínáme, byly skvělé. Letos  máme 30 let od státnic, takže organizuju zářijový sraz na Šumavě, sejde se nás doufám spousta.