Ing. Jan Gemrich

„Prošli jsme první vlnou privatizace, ale pak nám šlo o existenci, když naše emitované akcie koupilo jakési evangelické sdružení, které nás chtělo rozdělit na menší celky a prodat. Naštěstí se nám podařilo společnost odkoupit do vlastních rukou. Je obrovský rozdíl mezi tím, co bylo kdysi a dneska. Před rokem 1989 byly tzv. úkoly technického rozvoje, kdy vám něco na dva na tři roky zadali, člověk to zkoumal, pak byla oponentura. Výsledek se šoupl do šuplíku a v životě člověk neviděl, že by to k něčemu bylo. Pak nastala nádherná doba a ta je vlastně dodneška: přijde zákazník, který si vás vyhledal nebo o vás slyšel, nebo je to obráceně – my nabízíme služby zákazníkům. V podstatě do půl roku, do roka člověk vidí, že jeho nápad je realizovaný, vidí zlepšení díky své nové metodě. To je pro nás všechny druhá odměna k penězům… 

Je nás dvanáct, vesměs lidé s inženýrskými tituly, a bereme to jako vnitřní pocitový bonus. Je za tím samozřejmě spousta práce, spousta nervů. I my jsme procházeli občasnými krizemi, já například pamatuji dobu, které se říkalo Klausovy balíčky. To se stoply investice do všeho, člověk kormidlo vlastní práce přetočil jinam, dnes to přetáčíme trochu taky s výhledem na budoucnost. Vidíme, že budou třeba trochu jiné cementy, nechci říkat kvalitnější, třeba na dostavbu Temelína, kde betonová skořápka musí být mimořádná po všech stránkách. Běželo odsiřování, dnes jsou zapotřebí speciální sorbenty pro spalovny nebezpečného odpadu. A zatímco před 25 lety byste nekoupila ani pytel speciální malty, tak dneska si v obchodě vyberete maltu přesně takovou, jakou chcete.“ 

Inženýr Gemrich byl vlastně svědkem obrovského pokroku ve stavebnictví. Navíc se na něm svou měrou také podílel.  „Největší pokrok nastal v přísadách stavební chemie, ve vstupu organiky, dneska už velmi kvalitní organiky, do maltových nebo betonových směsí. Přesně definuje provzdušněnost, mrazuvzdornost, upravuje tekutost, tedy zpracovatelnost. Do roku 1992 – 1993 tady byly dvě, tři látky, které se zoufale kombinovaly, nefungovalo to tak. Dnes si můžete dovolit betonovat do mínus tří stupňů, ale v momentě, kdy teplota klesne níž, může být problém. Každý rok varujeme nějakého investora, který chce mít hotovou omítku před zimou. Pokud nás pozve, tak do zápisu dáváme větu, že nezávislý posuzovatel upozorňuje, že na jaře to celé shodí dolů a investici za 120 000 korun bude dělat znovu. Investorům se to nelíbí, chtějí mít na zimu hotovo. Ale i dnes každý zedník ví, že když se postavila stavba, tak se nechala přes zimu bez omítky vymrznout. Na jaře se omítala. Tohle základní pravidlo platí pořád dál,“ propojuje stará pravidla se současnými novinkami inženýr Gemrich.

„Dneska nám přišly nové hity. Všechny stavební hmoty se vyrábějí z matičky země. Je tam ale spousta těžkých kovů a ty se občas vyluhují. Samozřejmě že když máte třeba beton pro vodohospodářská díla, tak nemůžete dopustit, aby se těžké kovy, které jdou se zeminou, se vyluhovaly do pitné vody. Jedna z věcí, která se dnes v našem oboru hlídá, je, aby vyrobený cement a z něj beton vyhovoval pro styk s pitnou vodou,“ znovu zdůrazňuje, čímž se dostáváme k tématu, kterým jsme vlastně společné vyprávění začali. A je jasné, že pan inženýr je ve svém živlu. 

„Tomu se říká kinetika vyluhovatelnosti těžkých kovů z betonových materiálů. Je to jednak zajímavé chemicky a jednak také matematicky, když se to modeluje do diferenciálních rovnic. Tohle mě šíleně baví a pak také věc, které sice osobně moc nevěřím, ale přišla v posledních 15 letech a je zajímavá – jsou to emise skleníkových plynů. Při vypalování vápence – ať už při výrobě vápna nebo cementu – letí do vzduchu kromě spáleného paliva také molekuly CO2. Výroba vápna, cementu a oceli nejvíce zatěžují životní prostředí emisemi. Počítat, kolik se uvolňuje CO2, není vždycky jednoduché, ale je zajímavé, že na rozdíl od oceli vápno rekarbonizuje a cement částečně taky. Takže při svém tuhnutí a tvrdnutí zase CO2 ze vzduchu pohlcuje. Ne v té míře, jako ho uvolňovalo při výpalu, ale pohlcuje. To pohlcování jsou zase matematické rovnice a zase modelování. Tyhle moderní věci naším oborem letí, je třeba je sledovat a nás to strašně baví. I průmysl na ně dá peníze, abychom se mohli podívat na pět, sedm let dopředu, jak vývoj půjde.“

Pan inženýr se letmo podíval na hodinky a na otázku v mých očích vysvětlil, že má ve škole schůzku s jednou adeptkou na práci ve svém výzkumném ústavu. Takže mě napadlo, jaké je vůbec postavení žen – absolventek naší školy – právě ve stavebnictví, z laického pohledu ryze mužském oboru? 

„Rovnocenné. Teď to vidíme ve fabrikách, protože jsme v období, kdy se obměňují generace. Zrovna v loňském roce přišlo kolem 15 nových absolventů a vybírají se ne podle aktuálních znalostí, ale spíš podle svých motivačních schopností. Já dělám totéž – když vybírám někoho nového, tak mě nezajímá, že v daný moment neví třeba, jak se chová ta či ona látka, ale zda má v sobě motor, jak se učit, a je perspektivní, že se bude učit celý život. Takoví lidé do oboru přišli a odhadem je z nich tak třetina mladých inženýrek. Běžně je vídávám běhat po fabrikách v montérkách nebo v laborce v bílých pláštích. Dneska „dobrou sekretářku“ seženete, ale inženýra/inženýrku si musíte vychovat. U nás v Radotíně je jedna nebo dvě mladé ženy, ve vápence Čertovy schody je to podobné. Ale mladý člověk musí počítat s tím, že zejména naše obory, ale i vysoká stavařina jako taková jsou vysoce konzervativní investiční obory. Nejen ve výrobě, ale i v nadstavbovém marketingu. Není to tak, že se rozhlédnete, pak půjdete prodávat jogurt a příští rok půjdete prodávat zase něco jiného. V našem oboru se předpokládá, že do vás firma investuje, strávíte čtvrt roku na mateřské firmě, zvládnete perfektně angličtinu, kterou se dnes mluví ve firmách v celé Evropě, k tomu trochu hovorové němčiny, protože když jde Němec do hospody, tak si přeci jenom chce popovídat ve své mateřštině, zvládnete firemní kulturu a nedělá se rozdíl, zda jste chlap nebo žena, naopak žena je příjemným oživením. Ne že by chlapi byli hrubiáni, ale zjemnění je v takových případech vždycky vidět. V šancích žádný rozdíl není, v oboru máme tak 15 – 20 procent žen, ale to je důsledek let 1985 – 90, kdy do něj opravdu chodili zejména chlapi.“

Inženýr Gemrich kromě své práce ředitele Výzkumného ústavu maltovin je také tajemníkem Svazu výrobců cementu České republiky. „Náš svaz má samozřejmě mnoho zájmů, ale musíme poměrně přísně dodržovat jednu jedinou věc: antimonopolní pravidla. Vypracovali jsme a neustále zdokonalujeme jakýsi kodex chování firem, řeknu-li to lidsky – o čem se hovořit může a o čem se hovořit nesmí. To druhé - jsou samozřejmě zakázány finanční a prodejní záležitosti a také samozřejmě investiční. Znalost investice soutěžitele na trhu mi dává potenciál, abych věděl, jak se mohu chovat. To znamená, zda jeho investice zlepší jeho výrobek, nebo ho naopak na nějakou dobu finančně zatíží… O čem se naopak může a musí hovořit a to také děláme, je standardizace, to znamená normy. Vysíláme pracovníky do CEN (Centrum pro evropskou normalizaci), mezinárodní organizace, tam máme zastoupení v cementu, ve vápně, i v betonu. Vlastně jsme monopolním překladatelem a tím kdo v Česku uvádí tyto normy do života přes ÚNNZ, ale to je historicky dané, děláme to zhruba od 70. let, vlastně jsme to jen překlopili do nových podmínek. Vysíláme tam nejlepší lidi, které máme.

Co se týče legislativy, a to hlavně environmentální, ono se to dnes trochu překrývá i s daněmi, jako jsou např. daně z prodeje emisních povolenek. Nebo teď přicházejí environmentální daně, to je zatížení černého uhlí, které bude platit od příštího roku. Ale co je to hlavní, je ochrana ovzduší, EIA, integrovaná prevence, i to, co není v Evropě společné, to je např. horní a geologická problematika, čili vlastně celá environmentální slupka výroby. Tohle vše a řadu dalších věcí pro svůj obor zajišťujeme, vyhodnocujeme a laicky bych řekl - předžvýkáváme. 

Jezdím do Evropské cementářské asociace a až do přistoupení Česka k EU jsme se vždy, když jsme něco nevěděli, podívali tu do Německa, tu do Francie – měli tak dvouletý náskok před námi. Asi v roce 2005 jsme zjistili, že český člověk není zas tak hloupý a v něčem jsme jak Němce, tak Angličany či Francouze předbíhali. Měli jsme a máme dodnes speciální legislativu na tuhá alternativní paliva. Naši cementáři při výpalu slínku využívají spoustu upravených odpadů a tím vlastně spoří klasická paliva. Existuje i speciální chromátová legislativa a ochrana proti tzv. zednickému svrabu – to je taková suchá kůže mezi prsty. Zase v době, kdy se to zavádělo, jsme byli na špici, kupovali to od nás Poláci, Němci. Zjistili jsme, že tahle branže nás baví. Dneska nejen že přejímáme a s MŽP nebo s ministerstvem zdravotnictví konzultujeme přijímanou legislativu, ale posíláme naše odborníky do Evropy, tam vznikající legislativu připomínkujeme. To je bezvadná věc, protože zhruba takových 80 procent legislativy vzniká v Bruselu, zbytek v Česku a pokud bychom ji nepřipomínkovali, tak už je to ztracené. Prostě vždy ve střehu – tak vypadá naše práce.“

Takže po vlně nadšených slov se ptám: „Kdybyste volil znovu, rozhodl byste se stejně?“

„Asi ano. Kdybych jenom tehdy tušil ze setiny, že v oboru, který vypadá, že je čistě stavbařský, najdu takové uplatnění a že na to navazuje tolik dalších věcí, tak rozhodně ano.

Musí to člověka bavit. Samozřejmě, že jsou momenty, kdy jsem utahaný, kdy bych se vším praštil, ale to rychle přejde, bez problémů. Nejvíc mě baví proměnlivost. Řadu oblastí hlídat a vlastně si spojovat věci, které na první pohled vypadají nespojitelně. Teď zrovna dělám na zajímavé záležitosti – v naší republice byl přijat zákon o ochraně ovzduší, který elektrárnám od roku 2016 zpřísní podmínky na vypouštění oxidu dusíku. Toho se dá dosáhnout dvěma způsoby – jednak úpravou hořáků, které mají rošty, nebo vstřikováním nějakého amonného média do proudu odcházející vzdušniny. Pro nás tohle platí už asi tři nebo čtyři roky a já jsem s hrůzou zjistil, že v naší republice nebude po roce 2016 dostatek amonných látek na vstřikování. Takže si spojíte legislativu a realitu. Teď obcházím potenciální možné výrobce močoviny, čpavku atd., zda o tom vědí, zda plánují zvýšit výrobu nebo zda to budeme muset dovézt, nebo zda budeme muset technicky sáhnout do zařízení a upravovat je. To je drobný střípek. Víme, že se nám prodraží vypouštění emisí skleníkových plynů, hledají se způsoby jejich zpětného záchytu, to je zase ekonomika, geologie, legislativa dohromady. Manželka a děti mě doma moc nevidí, už si ale zvykly.“