Profesor Petr Slavíček z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze převzal 18. května 2016 Cenu Neuron pro mladé vědce do 40 let. Nadační fond mu ji udělil za vynikající vědecké výsledky v oboru chemie. „Stihl jsem to jen tak tak, být to o den později, jsem za věkovým limitem,“ říká s úsměvem zakladatel Laboratoře teoretické fotodynamiky, která působí na Ústavu fyzikální chemie Fakulty chemicko-inženýrské.
Kromě toho, že má vlastní výzkumnou skupinu, má za sebou profesor Slavíček také prestižní publikace například v Nature Chemistry a Science, ale i nedávnou obhajobu bakalářské práce na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy na téma Zázraky českých středověkých světců…
Co pro vás ocenění od Nadačního fondu Neuron znamená?
Jakkoli to může znít jako klišé, je to pro mě čest. Cenu mi přiřkli velmi respektovaní kolegové z oboru, kteří chemii rozumí a dospěli k závěru, že to, co dělám, za něco stojí. Což každého aspoň trochu ješitného člověka potěší. Kromě toho se mi líbí celkový koncept Nadačního fondu Neuron. Vážím si lidí, kteří jsou ochotni své vlastní peníze věnovat na to, aby měnili společnost. Tento duch občanské angažovanosti znám z USA, kde i střední třída je zvyklá podporovat finančně to, co považuje za důležité. V neposlední řadě jsem polichocen udělením ceny pro mladé vědce. Má kolena sice vydávají při dřepech zvláštní zvuky, ale já jsem prostřednictvím cen ujištěn, že jsem stále ještě mladý.
Cena Neuron není prvním oceněním, které jste během své vědecké kariéry získal. Máte na kontě dvě Ceny Učené společnosti, projekt, jehož jste spoluřešitelem, získal Cenu předsedy Grantové agentury ČR. Jak se díváte na téma cen za vědeckou činnost obecně. Mají smysl?
Jasně, chválit se má, povzbudí to k další práci! Donátor udělením ceny navíc dává najevo, co považuje za správné a potřebné. Ceny jsou obzvláště důležité pro mladé a začínající vědce. Člověk si na počátku není vůbec jistý tím, co dělá nebo co by dělat měl, zda jeho práce má smysl. A ocenění je pro něj zajímavé vodítko.
Cenu Neuron jste získal za mimořádné vědecké výsledky. V oficiálním odůvodnění vaší nominace je mimo jiné zmíněna vaše role vedoucího výzkumné skupiny teoretické fotodynamiky. Zkuste stručně popsat, čím se skupina zabývá.
Zabýváme se oblastí teoretické a počítačové chemie. Jedná se o obor zásadně interdisciplinární, neboť se pohybujeme na rozhraní chemie (zajímají nás molekuly či materiály, chemické děje), fyziky (řešíme fyzikální rovnice) a vědy o počítačích (dnes se málokdy na něco přijde jen s tužkou v ruce). V poslední době mám tendenci akcentovat tu poslední část – počítače.
Proč?
Všichni vnímáme virtualizaci světa kolem nás. Nevyhýbá se samozřejmě ani chemii a já osobně v tom vidím budoucnost našeho oboru. Ano, chemie je věda experimentální, věda, která „bouchá a smrdí“, ale já jsem přesvědčen, že i experimenty dnes prováděné lidmi budou nahrazeny experimenty robotickými a virtuálními. Už dnes je to technicky možné, ale pořád dost drahé. Jakmile současné drahé technologie zlevní, půjde se tímto směrem, a to i v oblastech, jako je třeba organická syntéza. I syntetik budoucnosti tak bude muset být zdatným informatikem, jak jsme toho koneckonců již dnes svědky v molekulární biologii. Chemie možná ztratí část svého půvabu, nad čímž ale nemá smysl lkát. Chemické znalosti je třeba propojovat se znalostmi z jiných oborů.
Na webu vaší výzkumné skupiny je uvedena řada konkrétních výzkumných témat, která momentálně řešíte. Mohl byste přiblížit alespoň některá z nich?
V nejširším slova smyslu se soustředíme na interakci světla a molekul. Fyzici dokázali úžasným způsobem ovládnout světlo a my se prostřednictvím světla snažíme ovládat hmotu. Zkoumáme, co se děje s hmotou, když na ni posvítíme světlem, co nastane za tanečky, když vybudíme molekulu. Zajímá nás oblast fotokatalýzy, zajímá nás chemie atmosféry, která je velmi silně stimulována světlem. V poslední době pronikáme do astrochemie.
Skutečně zajímavých výsledků jste dosáhli v oblasti interakce rentgenových fotonů s molekulami…
Výzkum v této oblasti byl stimulován experimentálním rozvojem. Potřebujete k tomu strašně drahé zařízení, bavíme se o podobných sumách, jakou stojí experimenty pro částicovou fyziku. Synchrotronů či laserů s volnými elektrony po světě přibývá a dělají se na nich zajímavé pokusy, které musí někdo interpretovat. Takto se k dané oblasti dostala naše laboratoř. Objevili jsme zatím některé nové jevy, formy přenosu energie mezi molekulami při stimulaci rentgenovým zářením. Povedlo se nám popsat děj, kdy je díky ohromné energii ze záření vyražen nízko postavený elektron, a oproti předpokladům pak dojde k přenosu energie do sousedních molekul. Tato oblast mě i kolegy v tuto chvíli zajímá nejvíce, máme na výzkum velký grant GA ČR. Práce na tomto tématu nám umožňuje spolupráci s řadou skvělých světových pracovišť a jsem opravdu rád, že jsme se mohli stát součástí této mezinárodní komunity. Tady bych měl asi zdůraznit, že by to nešlo bez skvělých kolegů v naší skupině. Mám štěstí na chytré a pracovité spolupracovníky a studenty, kteří řadu nápadů rozvíjejí způsobem, který by mě asi nikdy nenapadl.
Zmínil jste, že se věnujete také astrochemii. Co si pod tímto označením můžeme představit?
Astrochemie je chemií vesmíru, zaměřuje se přitom nejen na molekulární současnost, ale i na chemickou historii vesmíru. My se dlouhodobě zabýváme atmosférickou chemií, kde nás zajímají především děje na atmosférických aerosolech. Spolupracovali jsme a spolupracujeme na tomto tématu s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd. Před několika lety jsme například navrhovali nové mechanismy, díky kterým může docházet k zániku ozonové vrstvy. S kolegy z Göttingenu jsme zase vyvinuli nové přístupy, jak charakterizovat atmosférické aerosoly, což jsme publikovali v časopise Science. Čili atmosférické aerosoly jsou oblastí, kde máme v ruce metodiku. Nyní se ukázalo, že naše nástroje a metody by zajímaly i kolegy studující chemii vesmíru. Astrochemie spojuje tři vědecké okruhy – observační astronomii, laboratorní experimenty a oblast teorie. Všechny jsou nutnou podmínkou, abychom mohli dělat věrohodné modely chemického vývoje atmosféry. Ale náš výzkum je teprve na samotném počátku.
Kam byste chtěl směřovat práci skupiny v budoucnu?
Teorie i experiment jsou schopny produkovat gigantické množství dat, je ale těžké se v nich orientovat. Cítím, že v propojování oblasti teorie informace a metod teoretické chemie je dosud nevytěžený potenciál. Na tuto oblast bych rád do budoucna kladl důraz i s ohledem na budoucí uplatnění absolventů z naší laboratoře. Ale samozřejmě středobodem našeho zájmu zůstanou molekuly a materiály.
Kdyby se chtěl někdo ze studentů stát členem vaší skupiny, co by pro to měl udělat?
Napsat mi nebo se zastavit. Klíčová není dokonalá znalost, ale student by měl mít pro chemii vášeň. Bez toho se špatně pracuje. Naším limitujícím faktorem jsou v tuto chvíli prostory, v čemž ale nemáme problém jediní.
Vychováte si také budoucí zaměstnance ústavu, na němž působíte?
Jsem přesvědčen, na základě vlastní zkušenosti, že to nejlepší, co můžete pro studenty udělat, je dovést je k doktorátu a postrčit je do světa. Nejsem zastáncem toho, aby absolvent hned po doktorátu nastoupil do práce ve škole, která ho vychovala. Je třeba, aby kvality prokázal jinde a nabral jinou perspektivu a třeba se po čase vrátil. Pracovat v laboratoři, ve které jsem byl vychován, je nešvar poškozující nejen školu jako celek, ale i vědce samotné.
Vy jste získal novou perspektivu v USA na Univerzitě v Illinois. Proč jste strávil dva roky zrovna tam?
Poté, co jsem dokončil doktorát na Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského pod vedení Pavla Jungwirtha, bylo jasné, že je třeba se naučit něco nového. Zjišťoval jsem možnosti a zaujala mě nabídka práce v týmu profesora Todda Martíneze z Univerzity v Illinois. Todd mě do týmu přijal a já se od něj naučil strašně moc. Vedli jsme nekonečné diskuze o vědě, i nyní jsme stále v kontaktu, pracujeme stále na společném projektu. Kromě toho byl postdoktorandský pobyt život definující zkušeností v tom, že jsem zažil prostředí, kdy univerzita fungovala tak, jak by asi správně fungovat měla. 25 let kontaktů se světem naše univerzity hodně posunulo, i když vše samozřejmě není ani zdaleka ideální.
Kromě vědecké práce vykonáváte i pedagogickou činnost. Jaký je váš vztah k výuce?
Učím rád. Dlouhodobě mám přitom pocit, že výuka je trochu podceňovaná. Výchova nové generace je naše hlavní mise, což platí nejen pro univerzity, ale třeba i pro Akademii věd. Budeme-li upřímní, musíme vidět, že přínosy české vědy jsou spíše inkrementální. Vědu dnes dělají na celém světě miliony lidí, při tomto frontálním útoku nemůžeme realisticky doufat, že provedeme převratnou změnu přístupu, jako se to povedlo Newtonovi a Einsteinovi. Co ale udělat můžeme, je vychovat novou generaci vysoce kvalifikovaných vědců a občanů. Výchova nové generace je základ a přijde mi, že to bývá podceňováno, třeba i z hlediska financování školství. Mám teď na mysli celé školství, nejen vysokoškolské. Společnost tomu nedává, co této oblasti života patří, a to je cesta do pekel.
V přehledu vaší publikační činnosti jsem našel jeden záznam, který mě trochu překvapil. Šlo o obhájenou bakalářskou práci na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy na téma Zázraky českých středověkých světců. Jak jste se ke studiu teologie dostal?
Motivací byl ryzí rozmar, sám nejsem věřící. Říkal jsem si zkrátka, že bych mohl po čase zase něco studovat. Na děkanát Katolické teologické fakulty to mám blíže než na děkanát vlastní fakulty a nikdy jsem neměl ke společenským a humanitním vědám daleko. Naopak, chovám k nim velký respekt a jsem velmi rozpačitý, když někdo chválí technické a přírodní vědy jako to, co jediné potřebujeme, a s despektem mluví třeba o kulturních antropolozích. Obávám se, že takový člověk nemluví s dobrou znalostí věci.
K jakým závěrům jste v bakalářské práci dospěl?
Nešlo v principu o zázraky samotné, jak by mohl evokovat název práce, ale o to, že zázraky jsou odrazem myšlení středověkého člověka. Snažil jsem se ukázat, co se ve středověku od svatého očekávalo, jaké břímě na něj tehdejší lidé nakladli. Neliší se to příliš od dneška. Hlavní penzum evidovaných zázraků byla zázračná uzdravení, to se chtělo po světcích, dnes to chceme od neurochirurgů, nebo třeba biotroniků. Existuje zkrátka trvale potřeba naklást koncentrát kladných vlastností na nějakou osobu. U českých světců se také v nebývalé míře objevuje zázračné osvobození vězňů, vysloveným přeborníkem v oboru by Sv. Václav. Snad právě touto tradicí byl inspirován jeden z držitelů svatováclavského stolce při své slavné amnestii. Studium teologie bylo celkově velmi zajímavé. Práci jsem psal pod vedení historika doc. Kubína, naučil jsem se mnohé o metodice práce ve společenských vědách.
Obohatilo vás studium zcela odlišného oboru ve vaší primární vědecké činnosti?
V řadě směrů. Zjistil jsem, že historici jsou v metodě práce s historickými prameny pečlivější, než jsme my chemici při přejímání našich zdrojů. Došlo mi také, že historie není záležitostí akumulace dat, ale rozmýšlení a přemýšlení.
