Ing. Martin Růžička je absolventem VŠCHT Praha a ve společnosti ORLEN Unipetrol pracuje již více než 15 let na různých pozicích v oblasti vývoje a optimalizace. V současné době se zaměřuje na energetickou účinnost a udržitelné projekty včetně vodíkových technologií a recyklace plastového odpadu.
Jaká byla Vaše cesta do ORLEN Unipetrolu?
V roce 2007 jsem absolvoval studium na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT Praha a jako rodák z Mostu jsem nastoupil do Litvínova. Spolupráce s Alma mater byla pro mě důležitá lidsky i pracovně. Poté se stal mým nadřízeným Tomáš Herink, který spolupráci s VŠCHT dlouhodobě a neustále buduje. Využil jsem své univerzitní kontakty, abych spolupráci podpořil i já, nejen mezi tradičními ústavy zabývajícími se ropou či plynem, ale právě i s Ústavem fyzikální chemie nebo chemického inženýrství. Byl jsem zodpovědný za formální plnění a financování rámcové smlouvy.
Po 15 letech v podniku jste již velmi zkušeným manažerem a stoupáte v kariérním žebříčku. Jakým směrem se rozšiřují Vaše pravomoci a povinnosti?
Čím dál tím více budou mojí zodpovědností udržitelné projekty. To znamená zelený vodík, cirkulární ekonomika (recyklace chemická i mechanická) a biopaliva. To vše jsou oblasti, ve kterých je vývoj velice prudký, a potřebujeme i vaši výzkumnou podporu. Spolupráce je velmi intenzivní především v oblasti biopaliv a chemické recyklace, kde máme také společný projekt TA ČR. Spolu připravujeme i projekt v oblasti vodíku výrobou pomocí elektrolýzy vody. Tématem bude využití výtěžkových výpočtů. Všechny tyto projekty budou nabývat na významu, pro ORLEN Unipetrol jsou naprosto nezbytné a v této chvíli je zde obrovský prostor pro vzájemnou spolupráci.
Kdo vše se na výzkumu důležitém pro podnik podílí?
ORLEN Unipetrol má dva výzkumné ústavy, ORLEN UniCRE a ORLEN Polymer Institute Brno. Také se do výzkumu přímo zapojují i zaměstnanci společnosti, ne tolik do provádění experimentů, ale spíše zastávají roli odborníků pro jednotlivé technologie a pomáhají nastavovat směry výzkumu. A samozřejmě univerzity, VŠCHT a ČVUT, se kterými máme nejbližší kontakt. Mateřská společnost PKN ORLEN nyní otevřela nové výzkumné centrum, které jsme společně minulý měsíc navštívili i se zástupci obou zmíněných českých univerzit.
Proč rafinérsko-petrochemická společnost jako je ORLEN Unipetrol zaměřuje své síly na zelený vodík?
I historicky rafinérská společnost vyrábějící standardní kapalná paliva hledá cestu do budoucnosti. Zelený vodík bude stále důležitější i pro kapalná paliva a jejich výrobu a obecně chemický průmysl, ale zároveň si myslím, že vodík představuje velmi zajímavou alternativu k elektromobilitě. Je třeba hledat diverzitu a variabilitu v použití, u vodíku se můžeme bavit o využití například v dálkovém transportu, kamionové či železniční dopravě. Elektrolýza vody je známá dlouhou dobu, ale její průmyslové využití se nyní dynamicky rozvíjí. Musíme hledat nejvhodnější technologie, způsoby efektivního provozu a optimalizace těchto technologií. Pro spolupráci s VŠCHT bude také výzkumně zajímavé téma, jak energii uloženou ve vodíku efektivně uchovávat, tak abychom ji mohli využívat v době, kdy vítr nefouká a slunce nesvítí.
Jiná cesta, než vyrábět vodík elektrolýzou neexistuje?
Připravovaná legislativa ne zcela podporuje jinou výrobu. Preferovaný vodík nebude možné vyrábět ani z obnovitelných surovin jako například zplyňováním, pyrolýzou či jiným procesem. Takže jedinou možností je elektrolýza vody pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů, tedy slunce, větru či země. Existují přechodné cesty přes další „barvy“ vodíku, ale není zcela jisté, po jakou dobu to bude cesta povolena. Šedý vodík (z fosilních surovin) bude povolen především do roku 2030. Já to cítím jako jistý tlak legislativy na to, abychom neutíkali od elektřiny, která je ze všech možností v Evropě tím nepreferovanějším zdrojem energie (včetně pohonu dopravních prostředků).
Společný projekt se týká chemické recyklace, v čem spočívá?
Chemická recyklace nebo recyklace obecně patří k nejdůležitějším projektům, protože dvěma z našich hlavních obchodních artiklů je polyetylen a polypropylen. Měnící se legislativa naprosto jasně definuje, jaký podíl našich polymerů bude muset pocházet z recyklace, ať již mechanické nebo chemické. Zde jsou technologie stále poměrně na začátku, jsou omezeně dostupné, nejsou běžně provozované a zcela ověřené, mají omezenou kapacitu. Zde hledáme spolupráci a flexibilitu v technologiích, abychom byli schopni zpracovávat co nejširší portfolio odpadních plastů a měli možnost se zapojit do recyklačního řetězce.
Jak se chcete zapojit?
Nyní připravujeme široké memorandum, do kterého chceme zapojit zpracovatele odpadu i města, například Praha je také jeho součástí. Chceme postavit projekt komplexně, takže začínáme efektivním sběrem a tříděním (nejen do různých popelnic), což by se mělo dít na úrovni měst, ale důležité je dotřiďování podle typu suroviny, což by zajišťovali také zpracovatelé odpadu a my jako ORLEN Unipetrol bychom prováděli především mechanickou a chemickou recyklaci. Pálení odpadu je v současné chvíli možnou cestou, jak získat pro města zdroje tepla, ale nám chemikům to přijde jako ztráta hmoty, kterou si nemůžeme dovolit. A chceme podporovat partnery v tom, aby se odpad minimálně skládkoval a maximálně využíval pro chemický průmysl, případně energetiku. Zákon toto bude i nařizovat, ale města ještě nejsou 100% připravena.
Připravovali jste projekt na sběr použitého kuchyňského oleje, jak jste pokročili?
Sběr jsme zatím rozjeli na vybraném sběrném dvoře v Praze. Máme zde připravený sběrný box. Kvalita a použitelnost sebraných olejů je ale různá, kromě zbytků potravin je v nich i voda a další kontaminanty. Čištění je tedy složité. A také se zdá, že doba fritéz a smažení již pominula a že většina olejů se používá na vaření jako součást jídla, takže vlastně sběr je velmi omezen. Což možná také není ze zdravotního hlediska špatně. Hledáme i další cesty sběru olejů z domácností, protože nyní funguje jen sběr z restaurací a velkokapacitních kuchyní. Budeme i nadále analyzovat složení materiálu z domácností, pro něž připravujeme sběr na čerpacích stanicích Benzina. To bude naše hlavní kontaktní místo s veřejností. Pro finální zpracování máme připravenou technologii zpracování použitého kuchyňského oleje s fosilní složkou, tak zvaný koprocesing, v objemu 1,5 tuny oleje za hodinu. Projekt je možné rozšířit až na 10 t/h, ale legislativa opět příliš tento projekt nepodporuje.
Mají biopaliva ve stále více elektrifikovaném automobilovém průmyslu místo?
Zcela určitě ano. Je pravda, že budoucnost biopaliv je asi nejkomplikovanější. U recyklace i vodíku víme, že budeme potřebovat stále více, ale u standardních paliv pouze odhadujeme, v jaké míře budou využívána a využitelná. Je tedy velmi složité poté definovat projekt na biopaliva, když nevíme, jestli se paliva budou prodávat, v jakém objemu a jaké bude muset být jejich složení. Je jisté, že v roce 2030 bude ve střední a východní Evropě ještě stále velký počet aut se spalovacím motorem, ale není jisté, že se automobilkám vyplatí dělat velké změny a rozvíjet nové technologie. Potřebujeme definovat legislativní rámec v co nejkratší době. Není nutné specifikovat, co máme vyrábět, ale popsat jaká auta budou smět jezdit. Jednotka se musí provozovat minimálně 15 až 20 let, aby byla investice návratná.
A jak na obnovitelné zdroje energie?
Česká republika v tomto směru nemá úplně šťastnou pozici, nejsme přímořský stát, abychom mohli budovat větrné parky na moři, nejsme stát s velkým procentem slunečných dnů a nemáme ani velké řeky a veškeré větší vodní toky jsou již v tomto směru využívány. Studujeme možnosti geotermální energie, která je relativně stabilní, protože stabilita je pro průmysl stěžejní. Další možnosti asi již nejsou. Biomasa není řešení, i když nyní je dřevního odpadu i kvůli kůrovci na trhu poměrně hodně, ale věřím, že tento stav poměrně rychle odezní. Určitě musíme sledovat všechny možnosti, jak energii vyrábět a ukládat, a zároveň se musíme soustředit i na to, jak ji zbytečně nespotřebovávat.
Takže po 19. století páry, 20. století ropy bude 21. století stoletím obnovitelné energie?
Ano, tak to bylo definováno. Ale i digitalizace bude mít velký vliv a umožňuje velkou flexibilitu. Ale určitě 21. století bude definovat energie, její dostatek či nedostatek a její stabilita. Klasické obnovitelné zdroje nejsou příliš stabilní, což v budoucnu můžeme pocítit.
Je v současné době tento směr k obnovitelné energii dosažitelný?
Nemyslím si, že se odkloníme od udržitelné budoucnosti, že Green deal padne, ale věřím, že najdeme cestu, která pro nás nebude ohrožením, tedy větší racionalizaci. Myslím si, že současná dohoda je řešena více srdcem a pocitem než technickou diskusí. Cítím také obrovské lobby společností, které se vydaly určitou cestou a nyní předpokládají vysokou návratnost svých investic. Jsem přesvědčen, že je nutné činit změny, ale zároveň vidím větší význam třeba v recyklaci než ve výrobě biopaliv, protože do budoucna je kritické řešení dostupnosti surovin. Změna energetiky je nutná také z pohledu geopolitického, přestože ekologická stránka je důležitá. A to říkám i s plným vědomím toho, že celý život žiji na Mostecku, kde mám osobní zkušenost s tím, jak je ekologie užitečná a jak se za posledních 30 let prostředí radikálně změnilo k lepšímu. Je nezbytné klást si otázku, jaké jsou skutečné současné technické limity a jak ovlivní změny budoucnost společnosti a její postoj k těmto změnám. Obávám se, že západní země si plně neuvědomují nálady ve střední a východní Evropě a snaží se je trochu bagatelizovat a silou se snaží prosazovat své zájmy. Ale pokud nejsou zajištěny základní životní potřeby, bude složité environmentální cíle prosazovat.
Pro zlepšení životního prostředí se v minulosti na Mostecku velmi investovalo. Kdo ale bude platit tuto změnu?
Nové projekty budou extrémně finančně náročné, což si ne všichni plně uvědomují. Transformace bude velice nákladná a jednotky miliard na podporu výsledek nepřinese. Celkové náklady na transformaci budou spíše desítky až stovky miliard, které bude nezbytné do této změny vložit. Ne vždy to mohou být jen soukromé podniky. Někteří předpokládají, že transformaci povede a bude financovat jen soukromý sektor, především velké podniky. Musíme ale hledat společnou cestu, jak průmysl, tak i státní správa, jak tuto transformaci provést, aby to byla příležitost ke změně, a ne likvidace a degradace českého průmyslu. Výzkum a vývoj, ale i vzdělávání jsou nezbytnou součástí.
Je nutné také vnímat nálady a názory nejen v Praze, ale i v regionech. A v regionech, a teď nemluvím jen o Ústeckém kraji, jsou obavy velké. Toto opakuji často, protože si myslím, že je nutné se dívat z širšího kontextu. Současná změna není stále plně technicky vyřešena a obávám se, že i když budeme velmi tvrdě pracovat, tak jsou cíle navržené pro rok 2030 pro střední a východní Evropu velmi obtížně dosažitelné.
Takže to nefunguje tak, jako když J. F. Kennedy ve svém slavném projevu oznámil plán na dosažení Měsíce a opravdu se tak stalo?
Nejsem si jist, že teď někdo udal jasný směr. A samozřejmě si JFK uvědomoval, že když stanoví směr, musí se najít i zdroje a sehnat nejlepší lidi. Společně toho pak mohli dosáhnout. I český stát si musí stanovit priority. Musíme rychle nastavit cíle, tak abychom měli jasný rámec podnikání. Poté i Česká republika musí hledat cesty podpory a financování, anebo musíme pomoc prosadit změnu cílů. Ne zrušení, ale rozumnou cestu. Nesmíme jen přijímat, ale musíme hledat cesty, jak to provést. Věřím, že ORLEN Unipetrol se o to snaží.
A soukromé podniky nejsou vše schopné utáhnout. Můžeme o tom diskutovat, ale cílem podnikání je tvořit zisk. Pokud změny nebudou mít ekonomický přínos, nebudou mít společnosti motivaci, změnu dělat. Společnosti musí mít potřebu změny učinit, což vyžaduje také zákony připravovat včas a srozumitelně.
Je další způsob, jak získat víc energie?
Není to jen o výrobě, stále je důležitá cesta šetření. Myslím, že si stále ne všichni uvědomili, že opravdu zde máme energetickou krizi. V jednotlivých městech však nevidím jasnou snahu šetřit, možná k tomu nevidí důvod. Města jsou stále intenzivně osvětlena. Musíme se zaměřit na to, jak co nejvíce energie ušetřit. Třeba nebudeme v létě klimatizovat na 18 stupňů, v zimě topit na 25, a třeba nám to všem zdravotně i prospěje. A to se týká i podniků a v rámci svých provozů musí hledat cestu k úsporám. Nechceme hledat jen malá řešení, ale musíme razantně změnit myšlení. Předchozí generace bděly, když bylo světlo a chodily spát za tmy. Ono to skutečně mělo svůj smysl. Nedostatek energie nás možná donutí přehodnotit naše priority. A třeba nám to umožní zpomalit, nežít život jen nadoraz, hekticky.