Je ženatý a má tři děti. Brzy bude jmenován profesorem. Vede Ústav chemického inženýrství na Fakultě chemicko-inženýrské. Docent Michal Přibyl rozhodně nezahálí. „Vidím za sebou hodně dobré práce, teď se chci ale více zaměřit na excelenci,“ říká rodák ze severočeských Teplic.
Jak probíhala úvodní setkání mezi vámi a chemií?
Měl jsem ji rád od začátku už na základní škole, která měla rozšířenou výuku matematiky a přírodních věd. Lákaly mě samozřejmě všechny ty pokusy se zapáleným hořčíkem a podobně. Vždycky jsem se na hodiny chemie těšil. Což samozřejmě souviselo s tím, že se mi chemie dařila a měl jsem z ní vynikající prospěch. Stejné to pak bylo i na Střední průmyslové škole v Ústí nad Labem.
VŠCHT Praha pak byla další logickou volbou?
Ano. Navíc mi škola oproti Univerzitě Karlově, kam jsem byl též přijat, nabídla kolej. Studium mi nečinilo velké potíže, ve srovnání se spolužáky z gymnázií jsem měl díky chemicky zaměřené střední škole docela náskok. Diplomovou práci jsem dělal u současného prorektora Pavla Hasala, který mi pak nabídl možnost pokračovat v doktorském studiu, během nějž jsem si na rok odskočil do soukromého sektoru – pracoval jsem v technologii výroby plochého skla v Teplicích.
Věděl jste hned po obhajobě, že chcete i nadále působit na VŠCHT Praha?
Tak přímočará skutečnost nebyla, protože do toho vstoupila nabídka ze zahraničí.
Z jaké univerzity?
Nabídli mi postdoktorandskou pozici na americkém Princetonu, kde jsem mohl přičichnout k problematice molekulární biologie, kterou jsem se do té doby vůbec nezabýval. Vyvíjel jsem tam matematické modely mezibuněčné komunikace s využitím klasických chemicko-inženýrských postupů.
Jak na pobyt na Princetonu vzpomínáte s odstupem více než deseti let?
Především jsem mohl dělat skvělou práci a soustředit se pouze a jen na ni. Vůbec jsem se nemusel zabývat administrativou. Vlastně jedinou administrativou spojenou s prací bylo psaní publikací. Na druhou stranu, v osobním životě jsem se musel o všechno postarat sám, nikdo vám tam s ničím nepomůže, všechna rozhodnutí jsou bytostně vaše a nesete za ně odpovědnost. Což je, myslím, klíčová věc, kterou jsem se tam naučil.
Po Princetonu jste zamířil opět na VŠCHT Praha.
Dostal jsem roční smlouvu a nevěděl, jestli je pokračování akademické kariéry to pravé. Jenže jsem se brzy zapojil do skupiny pana profesora Marka a začal jsem spolupracovat s profesorem Šnitou v oblasti mikrofluidiky. Zabývali jsme se místní specialitou – interakcí chemických systémů s elektrickým polem. Připravili jsme například hodně modelů i experimentů s elektroosmotickými čerpadly, vrátil jsem se i ke svému původnímu tématu enzymových reakcí tentokrát v mikroměřítku. A mnoho jiného.
Čím se zabýváte nyní?
Aktuálně například adresováním malých objemů tekutiny v mikrofluidních strukturách. Intenzivně se také zabývám tématem fázového rozhraní elektrolyt – pevná fáze, kdy mě hodně zajímá struktura onoho rozhraní.
Mimo toho také hodně učíte…
To je pravda, zajišťuji poměrně velké množství předmětů, řadu z nich jsem sám vytvořil, jako například Tepelné procesy, Multifunkční chemické a biochemické mikrosystémy a jiné. Mám výhodu, že mě vyučování baví. Vlastně si během přednášení skvěle mentálně odpočinu a také mi řada věcí sepne. Protože když člověk něco studentům vysvětluje, musí opravdu hluboce přemýšlet o tom, co říká.
Řekněte mi, jak jde dohromady špičková věda, výuka a profesura v nízkém věku s manželkou a třemi dětmi?
Musíte se dobře oženit (smích). Bez ženy, která nejen toleruje, že jsem často a dlouho v práci, ale navíc mě i podporuje, si to nedovedu vůbec představit.
Poslední otázka: Brzy budete profesor, jste vedoucím ústavu; kam chcete kariéru směřovat dál?
Vidím, že se mi podařilo v minulosti vykonat spoustu dobré práce, ale ne všechno bylo tak dokonalé, jak bych si představoval. Právě na vysokou kvalitu, excelenci, se chci v budoucnu orientovat.