Různé druhy historických fotografií jsou jedinečným dokladem lidské minulosti – vývoje vědy, techniky i kultury a mají tak právem čestné místo ve fondech archivů, knihoven, muzeí a všech památkových institucí. Bohužel ale nepřitahují pouze zájem náš, jako svědkové starých časů, ale i zájem mikroskopických hub (plísní) a bakterií, kteří se jimi za vhodných podmínek živí a znehodnocují tak jejich svědectví. Takové znehodnocení nelze z pohledu konzervátorské péče tolerovat a při napadení mikroorganismy je zapotřebí rychle jednat – vhodnou dezinfekční metodou.
Je to ale skutečně tak jednoduché, jak se zdá?
Od vynálezu fotografie r. 1839 byla až do současnosti užívána nepřeberná škála černobílých fotografických procesů, mezi ostatními např. daguerrotypie, ambrotypie, ferrotypie, mokré kolódiové a suché želatinové negativy, pozitivy albuminové, kolódiové i želatinové na barytovém i RC papíru nebo modernějších nitrátových, triacetátových a PET podložkách. Některé techniky přežily dodnes, jiné byly oblíbené pouze v určitém období a brzy zanikly. Liší se vzhledem, provedením i konkrétním složením. Jedno mají ale společné: fotografie jsou vrstevnaté struktury složené z několika dílčích materiálů – obvykle fotografické podložky (např. kov, sklo, papír, nitrátový, triacetátový a PET film) substrátové vrstvy a světlocitlivé vrstvy. Právě světlocitlivá vrstva nese fotografický obraz, protože právě zde je světlocitlivá látka (většinou halogenidy stříbrné) rozptýlena v emulzní vrstvě (albumin, kolódium, želatina).
Tato kompozitní struktura fotografií vnáší četná úskalí konzervátorské péči. Přistoupí-li konzervátor k zásahu, jakým je např. dezinfekce, musí posoudit možné nežádoucí účinky na všechny přítomné materiály, což ale není vždy splněno. Hodně úsilí bylo doposud věnováno např. průzkumu vlivu dezinfekčních metod na papír, tedy i papírovou podložku fotografií, ale vlivu na ostatní složky složitého fotografického systému nebylo prozatím věnováno příliš studií. Přitom nevhodně zvolená metoda může způsobit vážné poškození ošetřovanému předmětu, v nejzazším případě ztrátu čitelnosti fotografického obrazu nebo jeho úplný rozpad.
Je tedy nasnadě, že problém je třeba hlouběji studovat s cílem vyvinout vhodné konzervační metody a metodické postupy s ohledem na všechna specifika té které fotografie, které by byly široce využitelné při běžné konzervátorské praxi. Tímto výzkumem se aktuálně zabýváme na půdě Ústavu chemické technologie restaurování památek. Zkoumáme zde vliv dezinfekčních metod na jednotlivé fotografické vrstvy samotné jako i na celé fotografie, modelové i reálné. Vyhodnocujeme, jak se změní optické vlastnosti, mechanické vlastnosti nebo struktura fotografických materiálů po dezinfekci a po umělém stárnutí, modelujícím ve zkráceném čase dlouhý časový úsek života fotografie a reziduí dezinfekčního prostředku v ní. Využíváme pro to celou škálu analytických technik, od mikroskopických (optický mikroskop, elektronový mikroskop) po spektroskopické (IČ spektroskopie, UV-VIS spektroskopie) nebo chromatografické (HPLC, GPC) aj.
Ačkoliv již máme k dispozici některé dílčí informace a např. pro želatinové fotografie máme vytipovány některé dezinfekční metody, které jsou vhodné (např. expozice v parách butanolu) a které naopak vůbec ne (např. gama záření), největší část úkolu máme stále ještě před sebou.
Autorka je doktorskou studentkou Ústavu chemické technologie restaurování památek
