Stav archeologických nálezů z jantaru bývá mnohdy doslova bídný. Popraskaný a rozpadající se povrch předmětu je zcela běžným jevem. V takových případech přichází na řadu konzervátorský zásah. Bohužel není dostupná žádná ucelená vědecká studie, která by zahrnovala testování možných postupů pro konsolidaci (zpevnění) povrchu a dokázala pomoci při výběru vhodné metody pro reálné archeologické nálezy z jantaru. Výzkumný tým z Ústavu chemické technologie restaurování památek VŠCHT Praha se rozhodl zabývat danou problematikou a tak se z laboratoře č. 63 v přízemí budovy A stala dočasně taková „jantarová komnata“.
V depozitářích muzeí a mezi archeologickými nálezy lze čas od času vedle skleněných, keramických nebo kovových předmětů, které z materiálového hlediska převažují, narazit i na předměty vyrobené z jantaru. Nejčastěji jde o šperky, např. různé náramky či náhrdelníky z vrtaných jantarových korálků, popř. předměty náboženského charakteru. Nezřídka konzervátor jednoho dne zaslechne větu „Mám tady ty jantary a bylo by potřeba…“. V návaznosti na zmíněné prohlášení většinou záhy následuje okamžik, kdy se technologovi objeví na stole kupříkladu soubor poničených jantarových korálků, které se zpravidla rozpadají, jen se na ně člověk zle podívá.
Jantar, to je zjednodušeně řečeno zkamenělá pryskyřice. Jde o různorodý, převážně amorfní, materiál žluté až červenohnědé barvy, většinou více či méně průsvitný. Má větší hustotu než voda, taje při 250 – 300 °C a hoří oranžovým plamenem. Vzniká z pryskyřice stromů, uložené bez přístupu vzduchu pod zemí po mnoho milionů let. Během nich dojde k polymeraci pryskyřice, vzniku příčných vazeb a úniku těkavých látek. Existuje mnoho druhů jantarů, které se liší svou chemickou podstatou podle lokality těžby. Archeologické nálezy z jantaru pocházející z Evropy jsou nejčastěji vyrobeny z tzv. Baltského jantaru, který pochází z nalezišť na pobřeží Baltského moře.
Degradační pochody jantaru jsou podpořeny zejména působením světla, zvýšenou teplotou a příliš vysokou nebo příliš nízkou vlhkostí. Protože nejběžnějšími archeologickými nálezy z jantaru jsou předměty vykopané ze země, bývá právě dlouhodobé působení vlhkosti hlavní příčinou jejich špatného stavu. Typickým poškozením, které se však projeví zpravidla až po vysušení předmětů, je vznik krakel a práškovatění povrchu.
Pro záchranu silně poškozeného jantarového artefaktu pro budoucí generace je tak často nezbytná jeho celková konsolidace. Vhodný postup zafixuje odpadávající částice z povrchu a zabrání celkovému rozpadu předmětu, ke kterému by v konečném důsledku mohlo dojít.
Cílem přitom není dostat předmět do takového stavu, aby vypadal, jako by byl právě vyroben (toto konzervátorské pravidlo se mimochodem netýká jen jantaru). Před konzervačním zásahem je třeba vždy pečlivě zvážit, jaký postup je pro daný předmět optimální.
Některá organická rozpouštědla (např. ethanol, terpentýn) mají schopnost částečně jantar rozpouštět. Toho využívá jedna skupina konsolidačních postupů. Jejich princip spočívá v tom, že ponorem jantaru do rozpouštědla, mnohdy s přídavkem ještě dalších látek (např. pryskyřic), způsobíme „naleptání“ jeho povrchu. Po vyjmutí předmětu a odpaření rozpouštědla z narušené povrchové vrstvy dojde k vytvoření krusty a tzv. „samozpevnění“ povrchu zpětně vyloučenou hmotou jantaru. Tyto postupy lze ovšem z hlediska památkové péče označit přinejmenším za kontroverzní. Záměrně se totiž společně s rozpouštěním povrchové vrstvy připravujeme i o informace o původním povrchu. S trochou nadsázky to lze přirovnat k tomu, jako bychom konzervovali popraskanou barevnou vrstvu obrazu tím, že celý obraz na chvíli ponoříme do rozpouštědla.
Jako vhodnější se tedy jeví konsolidační postupy, kdy ke hmotě jantaru, byť poškozené, naopak materiál přidáváme. Během těchto postupů předmět potíráme, popř. celý ponoříme do roztoku (nebo disperze) konsolidantu. Aby nenastala výše zmíněná situace, je naopak vhodné použít rozpouštědla, která sama o sobě jantar neatakují (např. lakový benzín). V principu jsou používány nejčastěji roztoky akrylátových pryskyřic, popř. acetátových polymerů. Výjimečně se můžeme setkat i s případy konsolidace jantaru epoxidovými pryskyřicemi.
Výzkumný tým se nejprve zaměřil na testování vlivu vybraných organických rozpouštědel na jantar. Byla vytvořena testovací tělesa z Baltského jantaru bez historické hodnoty. Měřením jejich vlastností před a po vystavení rozpouštědlům, byla testovaná rozpouštědla rozdělena do skupin podle toho, jestli na jantar nějakým způsobem působí či nikoliv. Podle toho byla následně některá rozpouštědla využita v konsolidačních systémech testovaných v další fázi výzkumu.
Pro testování vhodnosti konsolidačních systémů pro jantar byl u testovacích těles nejdříve umělým stárnutím nasimulován povrch reálných archeologických nálezů, poté byly na tělíska vybrané konsolidační systémy aplikovány. Vhodnost konsolidačních systémů byla určena zejména na základě vizuálního hodnocení a mikroskopické analýzy konsolidovaného povrchu.
Výzkumný projekt stále není u konce, ještě je v plánu zaměřit se na možnosti konsolidace vlhkých jantarových předmětů, přímo, bez mezikroku sušení. Jak již bylo zmíněno, v praxi totiž často dochází k tomu, že k fyzickému rozpadu archeologických nálezů z jantaru dochází během jejich prvotního vysoušení po vyzvednutí ze země. Tímto by rizika spojená s vysoušením choulostivých nálezů odpadla.
Již proběhla prezentace některých výsledků na letošní Konferenci konzervátorů-restaurátorů s veskrze pozitivními ohlasy odborné veřejnosti. Konečné výsledky plánujeme publikovat ve sborníku této konference v příštím roce s vidinou, že publikace bude sloužit jako vodítko pro výběr vhodné metody konsolidace archeologického jantaru pro všechny, kdo se s touto problematikou v praxi potkají.
Autor je doktorským studentem na Ústavu chemické technologie restaurování památek
