Prof. Ing. Miloš Marek, DrSc.

Jak a kdy jste se začal věnovat chemii?

Díky kádrovému posudku a jiným věcem mě po gymnáziu (1956) vůbec nedoporučili na vysokou školu, pak mi řekli, že bych mohl jít na chemii na vojenskou školu do Brna. Tu potom rušili, tak mi dovolili jít na chemii. Měli jsme i dobrou učitelku chemie na gymnáziu, takže jsem k oboru měl vztah. 

Vzali mě na fakultu potravinářské technologie. Od prvního ročníku jsem pracoval v laboratoři na katedře anorganické chemie při isolaci skandia. První tři roky na škole jsem to bral tak, abych s minimální námahou udělal zkoušky, a bavil jsem se často jinými věcmi, zejména kulturou.

Potom jste se postupně začal specializovat na matematické modelování reaktorů?

Inu ve čtvrtém ročníku hledali na katedře procesů aparátů (dnešní chemické inženýrství) pracovníky do výuky v laboratořích, v podstatě asistenty. Původně jsem se hlásil na studium v Rusku (technická kybernetika), tam mě nejdříve po třetím ročníku vybrali, ale po kádrových prověřeních změnili názor. Diplomovou práci jsem tedy dělal na katedře kvasné chemie a přitom jsem působil jako poloviční asistent na katedře procesů aparátů. Moje první publikace byla tedy na základě diplomky z oblasti kvasné chemie: „Kontinuální příprava mladiny“ v časopise „Kvasný průmysl“. Z osobních důvodů jsem tehdy nechtěl zůstat na katedře, v roce 1961 jsem odešel jako asistent na katedru procesů aparátů.

Tehdejší vedoucí katedry prof. Steidl zamýšlel založit předmět Reaktory a reakční kinetika. Spolu se spolužákem Vladimírem Hlaváčkem (zemřel 2011 v USA) jsme dostali za úkol, abychom pro předmět vytvořili zázemí. Počítali jsme stohy příkladů. To nás spojilo na dlouhá léta. S Vladimírem jsme spolupracovali až do roku 1980, kdy emigroval do USA.

V roce 1962 otevřeli první kurz aplikované matematiky na Univerzitě Karlově.  Tehdy to byla doba velkého rozvoje tohoto oboru, na „MatFyzu“ na Malostranském náměstí měli první počítač (bubnový). Tři roky jsme pak na UK studovali všechno, co bylo kolem počítání dostupné.

Později jsme počítače a aplikovanou matematiku využili i v disertacích (1965). Moje disertace byla publikována v časopise Chemical Engineering Science, což je dodnes jeden z prestižnějších časopisů oboru. Kvůli tomu jsem ji musel přeložit do angličtiny, i když jsem ve škole měl jen němčinu a ruštinu.

V uvolněné atmosféře roku 1968 jsme se poprvé s Vladimírem Hlaváčkem dostali do zahraničí na konferenci do anglického Brightonu, v srpnu jsme pak byli na konferenci v Bruselu. V roce 1969 byl kolega na Humboldtově stipendiu v Německu, já jsem dostal nějaké nabídky na zahraniční pobyt, do Delftu, do Davisu (University of California) na postdoc a poslední nabídka byla do Kanady (University of Waterloo), kde jsem měl učit jako Associate Professor.

Neváhal jsem. S rodinou jsme v Kanadě žili od roku 1970 přes rok. Učil jsem tam inženýrskou matematiku, reaktory a bioreaktory, současně jsem vymýšlel nové věci a studoval a modeloval jsem transport v porézních katalyzátorech. Sepsal jsem přednášku o možnosti násobných řešení a ukazoval například, kdy může existovat při reakci a transportu na membráně devět stacionárních stavů. Na pozvání jsem s přednáškou objel Kanadu a řadu různých pracovišť ve Spojených státech. Tehdy to celé téma bylo nové. A tak se stalo, že nejznámější  akademik oboru, profesor Amundson na University of Minnesota v Minneapolis tvrdil při přednášce, že výsledky jsou chybné a nabízel sázku 1000 $. To odpovídalo větší části mého měsíčního platu a sázku jsem nemohl přijmout. Později byly mé výsledky potvrzeny a v knihách známého prof. Arise byly označeny jako „Markův problém“.  Na tom jsem si udělal jméno.

Proč jste se z Kanady vrátil na VŠCHT?

Onemocněla maminka a ženě se stýskalo po domovině. To se stávalo lidem, kteří vycestovali, často. Někteří kvůli kariéře rozervali rodiny, ale to já nechtěl, vrátili jsme se. Navíc jsem tu vždy měl dobré studenty, dělaly se zajímavé věci…

Jak jste se dostal ke studiu nelineární dynamiky?

Tu jsem začal studovat právě po návratu do Čech. Zůstalo ve mně nadšení pro biologii a právě ta mne přivedla na myšlenku studovat reakce s oscilačním průběhem, které běžně probíhají v biologických systémech – mozkové vlny, rytmy srdce atd. Na nich jsme se studenty pracovali experimentálně a také vymýšleli kinetické modely a hledali nová řešení a výsledky publikovali. Přineslo nám to s prof. Kubíčkem velkou řadu publikací a úspěchů, bylo to něco nového.

V roce 1976 jsem se i přes obavy, aby mě tady pustili, dostal na stipendium na jméno od Světové zdravotnické organizace do USA a Anglie… Bylo to obtížné, ale někdo to nakonec podepsal. Publikovali jsme o nelineární dynamice s prof. Kubíčkem knihu u prestižního vydavatelství Springer a v osmdesátých letech s prof. Schreibrem knihu o chaosu ve vydavatelství Cambridge University Press. Po roce 1989 bylo cestování na Západ uvolněné. V roce 1990 jsem se na pozvání vydal do „Army Computer Research Center“ na Universitě v Minnesotě, kde jsem působil pár měsíců. Roku 1994 jsem dostal prestižní Hougen professorship na Katedře chemického inženýrství na University of Wisconsin v Madisonu. Potom jsem působil na University of Notre Dame v USA a následující rok v Japonsku jako profesor na University of Nagoya. Vždy jsem si cenil možnosti práce na cizích pracovištích.

Díky svým známým akademikům jsem mohl studenty posílat do zahraničí i před rokem 1989, tam získávali nenahraditelné zkušenosti a rozhled, za to jsem byl rád. Hana Ševčíková byla ve Stanfordu, i Igor Schreiber tam byl. V Madisonu také byla po roce 1989 řada bývalých studentů (např. docent Kosek). Každý se dobře uplatnil a naučili se, jak to chodí venku.

Jak se vyvíjela Vaše práce po revoluci?

Protože jsem znal docela dobře prof. Ilju Prigogina, laureáta Nobelovy ceny za chemii (1977) a jednoho ze tří vědeckých poradců Evropské unie z univerzity v Bruselu, začal jsem také díky této známosti spolupracovat na evropském projektu TEMPUS. Chvilku jsem byl i jeho koordinátorem. Díky tomuto projektu řada spolupracovníků mohla pobývat na různých evropských univerzitách.

Tou dobou jsme měli na katedře pevnou tradici jak v matematickém modelování, tak i experimentech s heterogenně katalytickými reaktory.  Ta se totiž ukázala jako dobře uplatnitelná při studiu monolitických katalyzátorů pro dospalování výfukových plynů, které jsou v každém automobilu. Publikovali jsme řadu textů a začali v této oblasti spolupracovat se špičkovými zahraničními pracovišti.

V roce 2002 jsem na pozvání odpřednášel o tom, co umíme, ve vedení společnosti Daimler Chrysler (automobilka Mercedes) ve Stuttgartu. Dostali jsme nabídku ke spolupráci, která stále pokračuje. Mladí spolupracovníci jezdí do Stuttgartu, kde pracují jednak v laboratořích, jednak na matematickém modelování. V průběhu let vznikl software, který se dodnes aktivně využívá na řadě pracovišť. Trvající spolupráce rovněž vznikla s největší firmou na vývoj a výrobu katalyzátorů Johnson Matthey v Anglii (podporují naše PhD studenty).

Věřím, že to vše má na studenty stále pozitivní dopad. Ostatně, když se podíváte, kde na škole běží projekty Horizon2020, zjistíte, že jeden vede na naší fakultě doc. Kosek a druhý vede doc. Kočí, který po mně převzal vedení výzkumné skupiny katalýzy (tohoto týmu jsem stále součástí). Prof. Štěpánek, který se mnou, stejně jak oba jmenovaní, v období svých doktorských studií spolupracoval, získal první prestižní grant ERC v ČR a nyní vede početnou výzkumnou skupinu, kde využívá svých rozsáhlých styků získaných při studiu ve Francii, Anglii a výuce na Imperial College.

Na konci minulého roku jste obdržel cenu ministryně školství…

Ano to bylo za výzkum použitý v katalyzátorech automobilů. Jsem samozřejmě poctěn, ale mám pocit, že cena nepřišla v roce 2015, tedy v roce fiaska s emisemi dieselových vozů Volkswagen, úplnou náhodou. Ocenění jsou jen jedna věc. Mě vždycky spíš zajímalo samotné použití výsledků výzkumu a možnost studovat nové problémy.

Máte nějakou obecnou radu ke studiu, kterou byste chtěl předat dál?

Student by měl brzy začít pracovat v nějaké fungující výzkumné skupině. Třeba v té, které jsem součástí, kterou vede doc. Kočí. Není nouze o příležitosti ani finanční podporu – hlavní je zápal pro věc. Musí se naučit cílevědomě pracovat a dovést práci do konce. Nejlépe, když studenti pracují v nějaké skupině, kde se ten mladší učí od toho staršího.

Jestli chtějí něčeho dokázat, musí tvrdě pracovat. Jestli jim ve skupině někdo pomůže, je to jen výhoda. Studenti v Asii dřou tvrdě a je třeba si uvědomit tuto konkurenci.

Kariéra v přírodních vědách a inženýrství je zajímavá, a když se někdo do toho na začátku správně dostane, tak ho to často začne hodně bavit.